ECLI:CZ:US:2019:2.US.259.19.1
sp. zn. II. ÚS 259/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem Perlová 68/7, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 6 P 189/2017, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 56 Co 185/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 6 P 189/2017, byla schválena dohoda rodičů, na základě které se nezletilá K.-1 a nezletilá K.-2 svěřují do péče matky (výrok I.) a stanoví se oprávnění stěžovatele stýkat se s nezletilými blíže rozvedeným způsobem v průběhu týdne a v období jednotlivých prázdnin (výrok II.). Dále byla rozsudkem stěžovateli uložena povinnost platit na výživu nezletilé K.-1 částku 1 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2015 do 30. 4. 2018, s účinností od 1. 5. 2018 výživné 1 400 Kč měsíčně (výrok III.), a stěžovateli bylo uloženo zaplatit ve splátkách také dlužné výživné pro tuto nezletilou za dobu od 1. 6. 2015 do 30. 4. 2018 ve výši 52 500 Kč (výrok IV.). Dále byla stěžovateli uložena povinnost platit na výživu nezletilé K.-2 částku 1 300 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2015 do 30. 4. 2018, s účinností od 1. 5. 2018 výživné 1 200 Kč měsíčně (výrok V.), a stěžovateli bylo uloženo zaplatit ve splátkách také dlužné výživné pro tuto nezletilou za dobu od 1. 6. 2015 do 30. 4. 2018 ve výši 45 500 Kč měsíčně (výrok VI.).
2. Stěžovatel si podal odvolání do výroků III. - VI. o výživném a dluhu na výživném. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 56 Co 185/2018, rozsudek okresního soudu ve výroku III. změnil tak, že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 6. 2015 přispívat na výživu nezl. K.-1 částkou 1 000 Kč měsíčně. Ve výroku IV. rozsudek okresního soudu změnil tak, že dlužné výživné pro tuto nezletilou za dobu od 1. 6. 2015 do 31. 10. 2018 ve výši 41 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do tří měsíců od právní moci rozhodnutí. Rozsudek okresního soudu dále ve výroku V. změnil tak, že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 6. 2015 platit na výživu nezletilé K.-2 částkou 1 000 Kč měsíčně a ve výroku VI. rozsudek okresního soudu změnil tak, že dlužné výživné pro tuto nezletilou za dobu od 1. 6. 2015 do 31. 10. 2018 ve výši 41 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do tří měsíců od právní moci rozhodnutí.
II.
3. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
4. Z ústavní stížnosti vyplývá, že v roce 2015 měl stěžovatel nezaviněnou autonehodu, při níž utrpěl závažné poškození zdraví. Povaha zdravotních následků stěžovateli (dle jeho přesvědčení) fakticky znemožňuje výkon jakéhokoli zaměstnání. S ohledem na to považuje za vyloučené, aby platil soudem stanovené výživné ve výši 1 000 Kč na každou z nezletilých dcer. Skutkový závěr obecných soudů, že si může k invalidnímu důchodu přivydělat, označuje stěžovatel za nesprávný a neodůvodněný. Právní závěr obecných soudů, že má platit jakékoli výživné, byť o nezletilé pečuje v zásadě ve stejné míře jako jejich matka, považuje za výraz svévole či libovůle. V obecné rovině pak namítá, že bylo porušeno jeho právo na procesní poučení, nebyly dodrženy požadavky na hodnocení důkazů, resp. docházelo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením, a to včetně problematiky tzv. opomenutých důkazů a překvapivého rozhodnutí. Napadené rozsudky obecných soudů stěžovatel vnímá jako nezákonné a nespravedlivé.
III.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry obecných soudů a nepřípustně očekává, že Ústavní soud je podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, přičemž opomíjí, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že soudy poměry stěžovatele nehodnotily spravedlivě a že stěžovatel výživné na nezletilé ve stanovené výši není schopen plnit. Ve vztahu k těmto námitkám je však třeba konstatovat, že úkolem Ústavního soudu není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
10. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se otázce výše výživného pro nezletilé řádně věnovaly. Vedle nynější výše invalidního důchodu stěžovatele (7 995 Kč) zohlednily také nemocenské dávky (cca 15 000 Kč) a podporu v nezaměstnanosti (15 660 Kč), které byly stěžovateli vypláceny v předchozím období. Přihlédly také k odškodnému vyplacenému za způsobený úraz, k úsporám stěžovatele a k nemovitostem ve vlastnictví stěžovatele. Zohlednily také výši příjmu matky nezletilých a nemovitosti v jejím vlastnictví. Soudy vzaly do úvahy i skutečnost, že stěžovatel se s nezletilými stýká v širokém rozsahu. Pokud jde o majetkovou potencialitu stěžovatele a jeho možnost dosahovat aktuálně i vyššího příjmu než je invalidní důchod, zabývaly se soudy jeho životní situací a momentálním zdravotním stavem. Vycházely především z lékařského posudku o přiznání invalidity II. stupně, dle kterého je stěžovatel schopen po vzniku invalidity II. stupně vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné a duševní schopnosti, přičemž míra poklesu jeho pracovní schopnosti činí 50 %, dále ze zprávy pojišťovny a z nabídek práce pro osoby se zdravotním postižením. Krajský soud pak dospěl k závěru, že stěžovatel, i s přihlédnutím k zdravotnímu stavu, je schopen pracovat, byť s určitými omezeními (což plně odpovídá závěrům lékařského posudku), přičemž uzavřel, že dle nabídky na trhu práce jsou k dispozici pracovní pozice vhodné i pro stěžovatele, a jako přiměřené výživné shledal výživné v částce 1 000 Kč pro každou z nezletilých dcer. V podrobnostech lze přitom odkázat na zdůvodnění obsažené v ústavní stížností napadeném rozsudku, jehož detailní rekapitulaci Ústavní soud nepovažuje za nezbytnou.
11. Vnímá-li stěžovatel rozhodnutí krajského soudu jako překvapivé, Ústavní soud tento jeho názor nesdílí. Zjištění finanční situace stěžovatele, jeho výdělkových možností a adekvátní výše výživného pro nezletilé bylo předmětem posuzování jak před okresním soudem, tak před krajským soudem. Proti rozhodnutí okresního soudu se stěžovatel mohl bránit odvoláním, což ostatně také učinil, a svou argumentaci mohl uplatnit také při obou jednáních před krajským soudem. Rozhodnutí krajského soudu nelze označit za neočekávatelné a jeho překvapivost za dané situace nelze dovozovat jen z toho, že krajský soud určité výživné vůbec stanovil.
12. Poukazuje-li stěžovatel také na to, že odvolací soud řízení zatížil vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů, nelze tomuto názoru přisvědčit. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nevycházel z důkazů připojených k jeho podání ze dne 5. 10. 2018, z protokolu o jednání však vyplývá, že vyjádření stěžovatele ze dne 5. 10. 2018 a související listiny na čl. 196-230 byly čteny při jednání u krajského soudu dne 16. 10. 2018. Také z odůvodnění rozsudku krajského soudu je patrné, že soud z tohoto podání stěžovatele vycházel (např. právě z lékařského posudku o určení invalidity II. stupně a stanovení míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatele ze dne 31. 8. 2018, či z rozhodnutí o zvýšení invalidního důchodu ze dne 2. 10. 2018, atd.) a promítl je jak do svého rozhodnutí, tak i do jeho odůvodnění.
13. Lze uzavřít, že obecné soudy k otázce výše výživného provedly dostatek důkazů, na kterých své rozhodnutí následně také založily, odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a srozumitelně zdůvodnily i právní posouzení věci, přičemž pro úsudek o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením důvody dány nejsou. Učiněné závěry Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a další přehodnocování napadených rozhodnutí tak Ústavnímu soudu, vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu, nepřísluší.
14. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu