ECLI:CZ:US:2019:2.US.2591.18.1
sp. zn. II. ÚS 2591/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JESSENIA, a. s., se sídlem Okruhová 1135/44, Praha 5, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 6 Afs 7/2018-39 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017 č. j. 8 A 157/2017-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí jsou dále dle stěžovatelky v rozporu s čl. 1 odst. 1 a 2 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 Listiny.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka je provozovatelem zdravotnického zařízení a před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") se domáhala ochrany před nezákonným zásahem Ministerstva pro místní rozvoj. Konkrétně zásah spatřovala ve 26. výzvě Ministerstva pro místní rozvoj "Specifické informační a komunikační systémy a infrastruktura II" k předkládání žádostí o podporu z Integrovaného regionálního operačního programu, ve znění změn ke dni 27. 9. 2017 (dále jen "výzva"), a v jejím trvání. Důvodem byla tvrzená diskriminační povaha výzvy, neboť okruh oprávněných žadatelů o dotace v ní byl vymezen jako organizační složky státu, příspěvkové organizace organizačních složek státu, státní organizace a státní podniky, kraje, organizace zřizované nebo zakládané kraji, obce (kromě Prahy a jejích částí) a organizace zřizované nebo zakládané obcemi (kromě Prahy a jejích částí). Stěžovatelka tak byla s ohledem na svou právní formu akciové společnosti z možnosti žádat o dotaci vyloučena.
3. Shora označeným napadeným usnesením městský soud správní žalobu stěžovatelky odmítl s tím, že napadená výzva nepředstavuje nezákonný zásah, neboť nesplňuje podmínku přímého zkrácení na právech. Výzva neznemožnila stěžovatelce podat žádost a dále sama o sobě nijak nezasáhla do práv a povinností, resp. právní sféry stěžovatelky, tudíž nedošlo k naplnění definice zásahu ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Městský soud proto žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
4. Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném napadeném rozhodnutí shledal závěry městského soudu jako věcně správné. Ztotožnil se se závěrem, že napadená dotační výzva není nezákonným zásahem, neboť nejde o individuální úkon přímo namířený proti jednotlivci, ale o akt politiky státu, který informuje o možnosti podat žádost o dotaci. Netýká se tak veřejných subjektivních práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud připomněl, že soudní kontrola veřejné správy není bezbřehá a existují oblasti činnosti veřejné správy, jejichž kontrola podléhá jiným mechanismům, přičemž správní soudnictví je vyhrazeno ochraně veřejných subjektivních práv.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem Ministerstva pro místní rozvoj došlo k nezákonnému zásahu do jejích práv, přičemž tento nezákonný zásah spočívá ve shora uvedené výzvě k předkládání žádostí o dotační podporu. Tvrdí, že správní soudy tím, že neposoudily výzvu jako nezákonný zásah a věcně žalobu nepřezkoumaly, porušily její ústavně zaručená práva, primárně právo na přístup k soudu. Správní soudy vyložily pojem "nezákonný zásah" ve smyslu §82 s. ř. s. odchylně od své dosavadní judikaturní praxe, a to podstatně užším způsobem. K tomu odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010 č. j. 7 Aps 3/2008-98 a některá rozhodnutí krajských soudů, resp. Nejvyššího správního soudu, ve kterých byl akt veřejné moci jako nezákonný zásah do subjektivních práv posouzen. Zásahem nemusí být nutně toliko individuální úkon zaměřený proti jednotlivci. Zásahovou žalobu lze podat nejen proti individuálním úkonům, ale též i proti úkonům majícím širší skupinu adresátů, kteří jsou ovšem určitelní.
6. Stěžovatelka dále připomíná nález sp. zn. Pl. ÚS 12/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 109/77 SbNU 577; 177/2015 Sb.), v němž Ústavní soud připustil, že za určitých okolností může být v rámci dotačních záležitostí zasaženo do práva vlastnit majetek. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je-li výzva nezákonná, či dokonce neústavní, musí jí být dány prostředky ochrany práv (především těch ústavních), neboť nepochybně má přinejmenším právo na rovný přístup a právo nebýt diskriminována bez legitimního důvodu (a toto právo nemůže existovat bez své ochrany). Výzva Ministerstva pro místní rozvoj, která stěžovatelku "předem vylučuje ze hry" tím, že nikdy nebude s to naplnit její diskriminační podmínky, zasahuje do jejích práv. Stěžovatelka dále vysvětluje, v čem spočíval diskriminační postup Ministerstva pro místní rozvoj, zdůrazňuje však, že se u Ústavního soudu nedomáhá toho, aby rozhodl o diskriminační povaze a nezákonnosti či neústavnosti výzvy, nýbrž o právu na přístup k soudní ochraně.
7. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám (rozsudky Nejvyššího správního soudu i krajských soudů v oblasti správního soudnictví jsou nadto dostupné z www.nssoud.cz), Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že se obecné soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky. Jak již bylo zdůrazněno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska podústavního práva, nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví.
10. Podstatou posuzované věci je otázka, zda výzva představovala nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. či zda vůbec nemohla zasáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, a bylo proto na místě ji odmítnout. Ústavní soud se již prakticky totožnou ústavní stížností stěžovatelky, týkající se zcela shodné problematiky (a podané stejným právním zástupcem, a tedy i doslova stejně odůvodněné), zabýval v usnesení sp. zn. II. ÚS 2575/18 ze dne 21. 1. 2019, přičemž se od svých předchozích závěrů nemá důvod odchýlit.
11. Ústavní soud považuje závěr Nejvyššího správního soudu, že nezákonným zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. může být toliko individuální úkon veřejné moci, který je přímo namířen proti jednotlivci a přímo zasahuje do jeho subjektivních veřejných práv, za zcela ústavně konformní. Ústavní soud rovněž sdílí závěr Nejvyššího správního soudu, který posoudil dotační výzvu jako dokument dotační politiky státu mířící proti blíže neurčenému okruhu adresátů, v němž příslušný orgán vyzývá zájemce o dotace k předkládání žádostí a stanoví, v jakém období lze žádosti podávat, jaký objem finančních prostředků bude přerozdělen, komu a na co lze dotaci poskytnout. Nelze přisvědčit stěžovateli ani v tom, že se Nejvyšší správní soud odchýlil od své rozhodovací činnosti, neboť uvedenou situaci dosud neřešil, a stěžovatelem zmíněná rozhodnutí se týkají skutkově i právně odlišných situací, které nelze s nyní posuzovanou situací ztotožňovat.
12. Široká koncepce individualizace zásahu, tak jak ji představuje stěžovatelka, by vedla k zcela neúnosnému pojetí nezákonných zásahů. Dovedeno do důsledků to totiž znamená, že dotační výzvou je zasaženo do individuálních práv každého, vůči komu konkrétní dotační výzva nesměřuje. Je zcela zjevné, že jakákoli individualizace či konkretizace adresátů tvrzeného nezákonného zásahu (tj. výzvy) zde absentuje. Takto by mohl údajný nezákonný zásah tvrdit a napadat úplně kdokoli, na koho dotační výzva nedopadá, jakož i každý na koho dopadá, pouze např. zpochybňuje některý její dílčí parametr.
13. Ve prospěch závěrů stěžovatelky nesvědčí ani odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 12/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 109/77 SbNU 577; 177/2015 Sb.), neboť zde se Ústavní soud zabýval tím, zda může ústavně obstát vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o pozastavení (již přidělené) dotace. Zde Ústavní soud dospěl k závěru, že vyloučení soudního přezkumu znemožňuje ochranu legitimního očekávání příjemce dotace před případnými svévolnými zásahy poskytovatele. Šlo tedy o ochranu legitimního očekávání zmnožení majetku spočívající v tom, že již přiznaná dotace bude skutečně poskytována. Lze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že Ústavní soud připouští, že za určitých okolností může být v rámci dotačních záležitostí zasaženo do práva vlastnit majetek, zároveň je nutno dodat, že v nyní posuzovaném případě není vůbec majetkové právo stěžovatelky ve hře, neboť legitimní očekávání nabytí majetku (v daném případě dotace) stěžovatelce zjevně nesvědčí. V nyní posuzovaném případě dotace přiznána nebyla, dokonce ani nebyla podána žádost o dotaci, stěžovatelka napadá akt veřejné moci již ve fázi výzvy k podávání žádostí o dotace. Závěr soudů, že samotná výzva ještě nepředstavuje nezákonný zásah do práv stěžovatelky, je tak plně na místě.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Právo na přístup k soudu slouží k ochraně práv jednotlivců. Soudy však přesvědčivě v napadených rozhodnutích dovodily, že v nyní posuzovaném případě do žádného stěžovatelčina subjektivního práva zasaženo nebylo. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu