ECLI:CZ:US:2019:2.US.2642.18.1
sp. zn. II. ÚS 2642/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Vorlíčka, zastoupeného JUDr. Monikou Herešovou Mrákovou, advokátkou se sídlem U Průhonu 1589/13a, Praha 7, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, č. j. 2 Cmo 247/2016-357, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, č. j. 32 Cdo 1051/2018-390, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, z kontextu odůvodnění ústavní stížnosti a zaslaných příloh nicméně plyne, že napadá rovněž v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušeno mělo být též jeho právo na majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, připojených soudních rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, stěžovatel si v roce 1999 na leasing pořídil automobil značky Opel, po ukončení leasingu v roce 2002 se stal majitelem vozidla. Stěžovatel se u prodejce postupně domáhal odstranění několika desítek vad na automobilu. Jelikož jej řešení reklamací neuspokojilo, nárokoval u prodejce slevu z kupní ceny. Tento požadavek prodejce odmítl a stěžovatel svůj nárok v roce 2004 uplatnil u soudu. V řízení několikrát rozhodoval Okresní soud v Jablonci nad Nisou a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, přičemž požadavky stěžovatele většinově (nepravomocně) zamítaly. V roce 2007 stěžovatel soudům sdělil, že v dubnu 2005 reklamoval v záruční době prorezavění karoserie vozidla a protože dané reklamaci vyhověno nebylo, odstoupil v červenci 2006 od kupní smlouvy. Zároveň se stěžovatel pokusil změnit žalobu a nově žádal o vrácení kupní částky za vozidlo. Soud prvního stupně změnu žaloby nepřipustil, došel však v rozsudku ze dne 31. 8. 2009, č. j. 11 C 216/2004-341, k závěru, že stěžovatel platně od kupní smlouvy odstoupil. Jelikož tím zároveň zanikla veškeré práva a povinnosti ze smlouvy plynoucí, Okresní soud v Jablonci nad Nisou žalobu stěžovatele na slevu z kupní ceny zamítl a nařídil mu zaplatit žalovanému (prodejci automobilu) náklady řízení. Proti výroku ve věci samé nepodala ani jedna strana odvolání, stěžovatel se odvolal pouze do nákladového výroku.
3. Stěžovatel po neúspěšném mimosoudním jednání s prodejcem vozidla započal u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v roce 2010 nové řízení; tentokrát uplatnil nárok ve výši téměř 900 tisíc Kč z důvodu odstoupení od kupní smlouvy. Prvotní rozhodnutí nalézacího soudu (č. j. 39 ECm 9/2012-46 ze dne 30. 7. 2013) zrušil z procesních důvodů Vrchní soud v Praze (č. j. 2 Cmo 143/2014-259 ze dne 31. 8. 2015). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve druhém rozhodnutí (č. j. 39 Ecm 9/2012-319 ze dne 5. 5. 2016) žalobě stěžovatele částečně vyhověl, přičemž ohledně platnosti odstoupení od kupní smlouvy neviděl důvod odchýlit se od shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, který tuto otázku již posoudil. Rozsudek napadli odvoláním stěžovatel i žalovaný. Vrchní soud v Praze ústavní stížností nyní napadeným rozsudkem jakékoliv nároky stěžovatele zamítl, neboť ten dle něj řádně od kupní smlouvy neodstoupil. Okresní soud v Jablonci nad Nisou v předchozím řízení totiž nedisponoval informací, že vozidlo v roce 2004 prodělalo rozsáhlou havárii, čímž došlo k porušení podmínek prodloužené záruky na prorezavění karosérie. Stěžovateli proto nevznikl nárok na záruční opravu a nemohl ani z důvodu jejího nevykonání odstoupit od kupní smlouvy. Opačný závěr v předchozím řízení byl z tohoto důvodu učiněn na základě jiného skutkového stavu a neuplatní se §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako "o.s.ř."), podle kterého má soud vycházet z rozhodnutí jiných orgánů o téže otázce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl.
4. Stěžovatel s uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze nesouhlasí. Východisko odvolacího soudu ke zpochybnění odstoupení od smlouvy, totiž že v původním řízení Okresní soud v Jablonci nebyl obeznámen s proběhnuvší havárií, pokládá za nepravdivé. Tvrzení dokládá odkazy na několik dokumentů z prvního i druhého řízení. Vrchní soud v Praze proto dle stěžovatele nevysvětlil přesvědčivě své odchýlení se od předchozího rozhodnutí soudu a měl z něj naopak v souladu s §135 odst. 2 o. s. ř. vycházet. Postup odvolacího soudu porušil legitimní očekávání stěžovatele, považuje jej za překvapivý a narušující zásadu dobré víry ve správnost aktů veřejné moci - to vše jsou přitom ústavně chráněné hodnoty. V neposlední řadě Vrchní soud v Praze uložil stěžovateli úhradu všech nákladů řízení, což lze považovat přinejmenším za necitlivé vzhledem k průběhu sporu a okolnosti, že stěžovatel je starobní důchodce.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření též žalovanému v řízení před obecnými soudy, který nicméně v určené lhůtě svého práva nevyužil. Protože obdržená vyjádření neobsahovala žádné nové argumenty či zjištění, Ústavní soud pokládal za nadbytečné je zasílat stěžovateli k replice.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu se Ústavní soud domnívá, že obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele, a to z dále uvedených důvodů.
9. Klíčová námitka stěžovatele směřuje proti odlišnému posouzení odstoupení od kupní smlouvy obecnými soudy: nalézací soud v prvním řízení prohlásil odstoupení za platné (závěr přejal rovněž nalézací soud ve druhém řízení), odvolací soud však v tomto v pořadí druhém řízení došel k opačnému výsledku. V rovině "selského rozumu" lze nesouhlas stěžovatele s rozhodováním obecných soudů do značné míry pochopit, jelikož by zřejmě málokdo považoval za přijatelné, aby vedl 14 let soudní spor, získal v něm (zdánlivě) protichůdná pravomocná rozhodnutí a nakonec se z hlediska faktického stavu ocitl na úplném počátku, to vše při statisícových nákladech řízení. Je tak zjevné, že postup obecných soudů proto v mnoha ohledech nebyl optimální; ostatně ze spisu plyne, že stěžovatel obdržel od Ministerstva spravedlnosti značné finanční odškodnění za průtahy v řízení. Ústavní soud však současně nemohl přehlédnout velmi specifické právní a skutkové okolnosti, které v průběhu obou řízení nastaly a které do jisté míry vysvětlují jejich (laicky možná málo srozumitelné) závěry.
10. Předně je třeba uvést, že byť jsou ústavní stížností logicky napadena pouze rozhodnutí z druhého soudního řízení, zásadní význam ve vztahu k námitkám stěžovatele má ve své podstatě řízení první. Stěžovatel tvrdí, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou v roce 2009 posoudil řádnost jeho odstoupení od kupní smlouvy při znalosti informace, že vozidlo prodělalo havárii. Uvedená skutečnost byla vskutku právním zástupcem žalovaného (prodejce vozidla) zmíněna minimálně na ústním jednání dne 17. 10. 2007 (srv. s. 6 protokolu o jednání). V odůvodnění rozsudku č. j. 11 C 216/2004-341 (řešícího otázku odstoupení od smlouvy na s. 15-17) ovšem není ani zmínka o skutečnosti, že by reklamované vozidlo prodělalo havárii a proto neměla být záruční oprava uznána. Jestliže soud určitou skutečnost v odůvodnění neuvede, lze předpokládat, že k ní při posuzování věci nepřihlédl. Žalovaný se proti tomuto "opomenutí" nalézacího soudu neměl důvod odvolávat, neboť dle výroku rozsudku v řízení zcela uspěl (žaloba stěžovatele na slevu z kupní ceny byla zamítnuta). Z vyjádření žalovaného k odvolání (podaného stěžovatelem do výroku o nákladech) však jasně plyne, že považoval stěžovatelovo odstoupení od smlouvy i nadále za neplatné.
11. V pořadí druhém řízení Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v rozsudku č. j. 39 Ecm 9/2012-319 uvedl, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou byl s informací o havárii seznámen a proto nemá důvod se od jeho závěrů odchylovat (s. 5 rozsudku). Tvrzení dokládá ale pouze odkazem na citované vyjádření žalovaného k odvolání stěžovatele obsažené v rekapitulaci usnesení odvolacího soudu v prvním řízení. Nijak se nevypořádává s tím, že nalézací soud v rozsudku ve věci samé vliv havárie na záruční podmínky a následné odstoupení od smlouvy vůbec neřešil.
12. Východisko Vrchního soudu v Praze, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou nebyl o havárii informován, tedy není překvapivé, neboť k němu odvolací soud dospěl na základě "dokazování uvedeným rozsudkem". V rozsudku č. j. 11 C 216/2004-341 samozřejmě havárie zmíněna není (viz výše). Především však Vrchní soud v Praze k předmětné skutečnosti provedl vlastní dokazování, včetně obsahu podmínek prodloužené záruky a jejich aplikace ve vztahu k proběhlé havárii. K provedeným důkazům se stěžovatel na ústním jednání dne 7. 9. 2017 nevyjádřil (srv. s. 2 protokolu o jednání). Odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 247/2016 poté na s. 6 na základě provedených důkazů odstoupení od smlouvy stěžovatelem hodnotí.
13. Ústavní soud opakuje, že právě v tom tkví jádro celé věci. Není totiž rozhodující, zda soudy v předchozích fázích (obou) řízení informací o havárii disponovaly, nýbrž jestli ji na základě výsledků provedeného dokazování pojaly a posoudily jako své skutkové zjištění. To učinil poprvé až Vrchní soud v Praze, jeho závěr o neplatnosti odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy byl proto učiněn na základě jiného skutkového stavu a nemohla se tudíž uplatnit úprava obsažená v ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti výrokům a odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu