ECLI:CZ:US:2019:2.US.2686.19.1
sp. zn. II. ÚS 2686/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Nové Město, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019 č. j. 28 Cdo 915/2019-432, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019 č. j. 28 Cdo 916/2019-434, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10 2018 č. j. 19 Co 98/2018-399, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018 č. j. 19 Co 98/2018-403, výrokům II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017 č. j. 2108 C 2/2013-354 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2017 č. j. 2108 C 2/2013-366, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásady rovnosti v řízení před soudy zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že v soudním řízení, z nějž vzešla napadená rozhodnutí, probíhal mezi stěžovatelkou a společností Possidente, a. s. (dále jen "žalovaný") spor o výši bezdůvodného obohacení za užívání pozemků. Městský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 č. j. 2108 C 2/2013-354 uložil žalovanému uhradit stěžovatelce částku 62 693 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Stěžovatelka podala odvolání proti dalším výrokům rozsudku městského soudu, a to proti výroku II. o zamítnutí části nároku stěžovatelky (co do částky 101.735 Kč s příslušenstvím) a výrokům o nákladech řízení III. a IV., jakož i proti napadenému usnesení městského soudu ohledně nákladů řízení. Ani odvolací soud, ani soud dovolací stěžovatelce nevyhověl, proto stěžovatelka napadá i jejich rozhodnutí.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily výši vzniklého bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka poukázala na to, že revizní znalecký posudek Institutu regionálních informací, s.r.o. i s ohledem na ostatní provedené důkazy vykazuje nedostatky a jeho závěry postrádají logické odůvodnění. Soudu prvního stupně stěžovatelka vytkla, že jím stanovená výše bezdůvodného obohacení v napadeném rozhodnutí nenese prvky racionality a interpretační logiky, že je nesprávné to, jakým způsobem se soud prvního stupně vypořádal s provedenými důkazy, v odůvodnění svého rozhodnutí se nevypořádal ani s námitkami k reviznímu znaleckému posudku, podle jehož závěrů rozhodl, proto rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části vede k pochybnostem stěžovatelky o jeho přesvědčivosti a spravedlivosti. Podle stěžovatelky bez logického vysvětlení zůstal fakticky výsledek a rozpor rozhodnutí odvolacího soudu v této právní věci oproti rozhodnutí jiného senátu odvolacího soudu, a to ohledně výsledků revizního znaleckého posudku Vysoké školy báňské - Technická univerzita Ostrava, Fakulta stavební, č. ZU-FAST 132/2016. ve znění jeho dodatku, a revizního znaleckého posudku č. 1104-01/2017 ze dne 31. 1. 2017 Institutu regionálních informací, s.r.o. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že obecné soudy v napadených rozhodnutích porušily na straně stěžovatelky princip oprávněné důvěry právního subjektu v právo, princip právní jistoty a princip spravedlnosti, což tedy znamená, že ve svém důsledku odepřely stěžovatelce právo na ochranu jejího vlastnictví, jehož obsahem je i právo na vydání bezdůvodného obohacení v odpovídající výši.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Byť i stěžovatelka používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování, zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud však v jejích námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal.
7. K tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud podotýká, že citovaná Úmluva ukládá státu pod čl. 6 pouze povinnosti, nikoli práva - tímto pohledem působí představa o stížnosti České republiky vůči České republice jako smluvní
straně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro porušení jejích základních práv jako nesmysl, a proto obdobným způsobem vyznívá i dovolávání se čl. 6 Úmluvy stěžovatelkou před Ústavním soudem.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu