ECLI:CZ:US:2019:2.US.2698.19.1
sp. zn. II. ÚS 2698/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Dany Čandové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem Komenského náměstí 289, Příbram, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 5. 2018 č. j. 12 C 109/2014-398, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2018, č. j. 19 Co 1423/2018-462, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, č. j. 28 Cdo 1087/2019-532, za účasti Okresního soudu v Písku, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i jejího práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy vyhověly žalobě na určení vlastnictví podané Římskokatolickou farností Mirovice a rozhodly, že vlastnicí pozemku, ke kterému si vlastnické právo nárokovala stěžovatelka, je Česká republika. Stěžovatelka uvádí, že předmětný pozemek byl na jejího právního předchůdce Českou republiku převeden; obecné soudy však dospěly k závěru, že tento převod byl rozporný s ustanovením §29 zákona č. 229/1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatelka nerozporuje přímo aplikaci §29 zákona o půdě, tvrdí ovšem, že s ohledem na specifické okolnosti její věci měly obecné soudy (ve smyslu judikatury Ústavního soudu) rozhodnout o výjimečném prolomení účinků tohoto ustanovení.
3. Stěžovatelka v tomto kontextu zdůrazňuje, že obecné soudy specifickým okolnostem projednávané věci nevěnovaly náležitou pozornost. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že v řízení před obecnými soudy existenci mimořádných okolností ve smyslu judikatury Ústavního soudu tvrdila a prokázala. Kromě okolnosti, že právní předchůdce stěžovatelky věc držel v dobré víře, stěžovatelka poukazuje na několik vzájemně provázaných faktorů, které měly podle jejího přesvědčení vést obecné soudy k závěru, že vlastnicí předmětného pozemku je ona. Konkrétně se jedná o to, že předmětný pozemek byl zakoupen k provozování zemědělské prvovýroby a k tomuto účelu byl a je setrvale užíván. Stěžovatelka a celá její rodina jsou soukromě hospodařícími zemědělci a vlastní i okolní pozemky. To je významné především z hlediska nákladů, neboť je efektivnější obhospodařovat pozemky, které spolu tvoří jednotný celek. Význam pozemku pro stěžovatelku je tak zcela zásadní, zatímco pro Římskokatolickou farnost Mirovice jde v podstatě o majetek zanedbatelný. Podobný pozemek lze navíc nyní na Písecku koupit jen velmi obtížně.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Z tohoto pohledu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože výklad podústavního práva, provedený obecnými soudy, z ústavněprávního hlediska plně obstojí a není ani v rozporu s judikaturou zdejšího soudu.
7. Klíčovým právním problémem v řízení před obecnými soudy - a též nosným tématem stěžovatelčiny ústavní stížnosti - byla otázka, zda ve stěžovatelčině věci mohlo a mělo dojít k výjimečnému prolomení blokačního účinku §29 zákona o půdě. Jak již bylo shora zmíněno, stěžovatelka měla za to, že v její věci byly dány mimořádné okolnosti, které by takový postup odůvodňovaly. Obecné soudy naproti tomu dospěly k závěru, že ani dobrá víra stěžovatelčina právního předchůdce, ani skutečnost, že předmětný pozemek byl a je využíván k zemědělské prvovýrobě (popř. shora zmíněné okolnosti s tím spojené), takovými "okolnostmi vskutku mimořádné povahy" nejsou. Proto též tyto soudy dospěly k závěru, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika - Státní pozemkový úřad.
8. Byť stěžovatelka namítá, že obecné soudy při svém rozhodování neposkytly ochranu jejímu tvrzenému vlastnickému právu a nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, považuje Ústavní soud - z důvodů dále vyložených - napadená rozhodnutí za přesvědčivě a řádně odůvodněná a za ústavně konformní.
9. Předně je vhodné uvést, že za účinnosti §29 zákona o půdě byl převod historického majetku církví absolutně neplatný. Důsledkem toho bylo, že vlastnické právo k tomuto majetku na třetí osobu přes existenci smlouvy nebylo převedeno, a to ani jeho následným zápisem do katastru nemovitostí. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom ohledu, že Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že za určitých podmínek může dojít k prolomení §29 zákona o půdě. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 Ústavní soud připustil, že při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadené ustanovení v individuálním případě může vyvolat, a předmětem jeho posouzení za této situace nemohou být ani specifické případy jednotlivých vlastníků, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, včetně např. relevance nabývacího titulu, k existenci dobré víry či k dosavadní roli typu dotčeného subjektu v restitučním procesu může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu.
10. Následná judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se pak nicméně ustálila na názoru, že k prolomení účinků §29 zákona o půdě může dojít pouze za zcela mimořádných okolností, přičemž nepostačuje sama o sobě dobrá víra toho, na něhož měly být sporné nemovitosti převedeny [nález sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 či nález sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017, ve kterých Ústavní soud vycházel ze závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.)]. Podle závěrů citovaných nálezů se případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s §29 zákona o půdě, od případů nabytí vlastnického práva od nevlastníka v mnoha ohledech liší, a to již v tom ohledu, že v případech nabytí majetku v rozporu se shora citovaným "blokačním paragrafem" jsou stěžovatelé jednou ze stran absolutně neplatného právního jednání.
11. Za tohoto stavu je tedy klíčové, zda lze jako zcela mimořádnou okolnost odůvodňující prolomení účinků "blokačního paragrafu" označit skutečnost, že stěžovatelka předmětný pozemek zemědělsky obhospodařuje, je pro ni ekonomicky významný a poměrně obtížně nahraditelný. Nejvyšší soud v tomto kontextu konstatoval, že dlouhodobé zemědělské obhospodařování pozemku právním předchůdcem stěžovatelky, případně jejími příbuznými, ještě nepředstavuje (samo o sobě) mimořádnou okolnost, svědčící vzdor porušení ustanovení §29 zákona o půdě ochraně vlastnického práva nabyvatele; z pohledu realizovaných převodů státem vlastněných zemědělských pozemků na třetí osoby jde totiž spíše o okolnost obvyklou. Ústavní soud tento závěr považuje za - z ústavně právního hlediska - logický, přesvědčivý a také řádně odůvodněný.
12. Již z judikatury citované v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom plyne, že případy, v nichž 1) nabyvatel byl v dobré víře a 2) pozemek zemědělsky obhospodařuje a je pro něj ekonomicky významný (či dokonce obtížně nahraditelný), jsou poměrně typické. To je dáno již okolností, že pozemky převáděné v rozporu s §29 zákona o půdě jsou pravidelně zemědělskými pozemky, které jsou též ke svému účelu skutečně využívány, přičemž "odebrání" aktivně využívaného pozemku zemědělci prakticky vždy způsobí hospodářské obtíže. Jiná situace by nastala teprve např. tehdy, pokud by náhlé "odebrání" majetku reálně ohrozilo schopnost dotčené osoby se o sebe či svou rodinu existenčně postarat, jak naznačil zdejší soud v minulosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1862/16, bod 38). Tato situace však v nyní projednávané věci zjevně nenastala.
13. Ústavní soud vnímá pocit nespravedlnosti stěžovatelky, která se do této situace dostala v důsledku nedbalého postupu státu, který na jejího právního předchůdce předmětný pozemek převedl a výslovně jej ubezpečil, že se jedná o převod právně bezchybný. V projednávané věci však nebylo možno na jedné straně vyhovět stěžovatelce a zároveň chránit restituční nárok Římskokatolické farnosti Mirovice. Obecné soudy tak musely - ať by již rozhodly jakkoliv - zklamat jednoho z účastníků řízení, kteří se do této nezáviděníhodné situace nedostali vlastní vinou. Je však nutné zdůraznit, že rozhodnutí obecných soudů, byť byla v neprospěch stěžovatelky, nebyla svévolná. Klíčový závěr stran neprolomení "blokačního paragrafu" byl totiž opřen o ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, která v podobných věcech (až na zcela výjimečné případy) dává přednost ochraně restitučních nároků před ochranou dobrověrných nabyvatelů.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu