ECLI:CZ:US:2019:2.US.2794.18.1
sp. zn. II. ÚS 2794/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., t. č. ve věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Osadní 12A, Praha 7, proti postupu (nečinnosti) Krajského soudu v Hradci Králové spočívající v tom, že doposud nerozhodl o propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2010 č. j. 2 T 1/2008-5238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností - zjednodušeně řečeno - domáhá, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pokračovat svou nečinností v porušování jeho základních práv podle čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a přikázal mu rozhodnout o jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl v minulosti pravomocně odsouzen rozsudkem krajského soudu ze dne 28. 6. 2010 č. j. 2 T 1/2008-5238. Současně stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 10. 2018 navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o "odkladu výkonu trestu odnětí svobody," čímž za daného stavu patrně myslí vydání předběžného opatření podle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
2. Proti stěžovateli bylo v minulosti víceméně souběžně vedeno několik trestních řízení před rozličnými soudy, která se týkala především trestných činů vydírání, ublížení na zdraví, těžkého ublížení na zdraví a nedovoleného ozbrojování. Z důvodu složitosti řízení a relativně vysokého počtu rozhodnutí obecných soudů nepovažuje Ústavní soud za nutné podrobně rekapitulovat jejich obsah. Postačuje shrnout pouze ty skutečnosti, které jsou pro rozhodování Ústavního soudu o ústavní stížnosti stěžovatele významné.
3. Z ústavní stížnosti, přiložených listin a především spisu krajského soudu sp. zn. 2 T 1/2018 zjistil Ústavní soud následující informace. Za prvé, v pořadí prvním rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 2. 2009 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání, trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu nedovoleného ozbrojování, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu propadnutí věci. O odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v pořadí prvním usnesením ze dne 10. 9. 2009 tak, že ve vztahu k stěžovateli částečně zrušil rozsudek prvostupňového soudu ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody a věc v tomto rozsahu vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. V pořadí druhým rozsudkem krajského soudu ze dne 28. 6. 2010 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání a trestného činu ublížení na zdraví; navíc - jak bylo uvedeno výše - v pořadí prvním rozsudkem téhož soudu byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování. Byl mu proto uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a trest propadnutí věci. Jeho odvolání bylo vrchním soudem zamítnuto v pořadí druhým usnesením ze dne 24. 2. 2011 a jeho dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 č. j. 11 Tdo 1494/2011-79. Za druhé, proti stěžovateli byla v přibližně stejné době vedena i další trestní řízení před jinými trestními soudy, včetně Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"). Za třetí, jelikož stěžovatel uprchl do Irska, byly na něj vydány tři evropské zatýkací rozkazy, a to vrchním, krajským a okresním soudem. Za čtvrté, stěžovatel byl do České republiky vydán pouze na základě evropského zatýkacího rozkazu okresního soudu; zbývající dva evropské zatýkací rozkazy odmítly irské soudy vykonat. K vydání došlo dne 29. 5. 2015. Za páté, stěžovatel následně vykonal trest odnětí svobody, jenž mu byl uložen okresním soudem, a dne 13. 5. 2017 byl propuštěn. Za šesté, stěžovatel byl vyzván k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen krajským soudem, avšak do výkonu trestu nenastoupil. Proto bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání a dne 31. 7. 2018 byl zadržen policií. Následně byl dodán do současného výkonu trestu odnětí svobody.
4. V ústavní stížnosti a jejich doplněních lze identifikovat dva stěžejní okruhy námitek. Stěžovatel především namítá, že s ohledem na zásadu speciality jej bylo možno "trestně stíhat toliko ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově (...), když pro ostatní evropské zatýkací rozkazy nebyl irskou stranou vydán. Stěžovatel by mohl nastoupit do výkonu trestu podle jiných rozhodnutí českých justičních orgánů pouze na základě svého dobrovolného rozhodnutí," k čemuž však nikdy nedošlo. Domnívá se proto, že k omezení jeho osobní svobody došlo protiprávně a v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny. Dále stěžovatel namítá, že po zápočtu doby strávené ve vazbě nejprve v České republice a následně v Irsku již vykonal celý trest odnětí svobody "v délce 5 roků," jenž mu byl uložen krajským soudem, a v současnosti je omezován na svobodě protiprávně. Tvrdí, že ke dni 12. 10. 2018 byl fakticky omezen na svobodě 5 let, 10 měsíců a 27 dnů, tedy téměř o 11 měsíců déle, než mu bylo uloženo rozsudkem krajského soudu.
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Dále má Ústavní soud za to, že byl naplněn i požadavek včasnosti a vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práva [v podrobnostech viz nález sp. zn. I. ÚS 111/12 ze dne 28. 11. 2013 (N 203/71 SbNU 399), body 13 až 17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tudíž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
2. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu krajského soudu sp. zn. 2 T 1/2008 dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016].
4. Úvodem považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že nyní posuzovaná ústavní stížnost obsahuje množství nepřesných, neúplných a zavádějících tvrzení, jež se nezanedbatelným způsobem rozcházejí s obsahem soudního spisu. Ústavní soud proto vycházel primárně ze skutečností, které zjistil ze spisu krajského soudu sp. zn. 2 T 1/2008, nikoli jen z těch, které stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti.
5. První námitce stěžovatele stran údajného nerespektování zásady speciality krajským soudem nemůže Ústavní soud přisvědčit. V této souvislosti uvádí, že ustanovení §85 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), je transpozicí čl. 27 rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Uvedené ustanovení zakotvuje zásadu speciality, dle níž nemůže být vydaná osoba zbavena osobní svobody, nemůže na ni být podána obžaloba nebo návrh na potrestání, vedeno proti ní trestní stíhání před soudem, ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před vydáním, než pro který byla vydána, není-li dána některá z taxativně vyjmenovaných výjimek. K těmto výjimkám patří i §85 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, dle něhož se zásada speciality neuplatní, pokud se vydaná osoba "zdržuje (...) na území České republiky po uplynutí 45 dnů po svém propuštění z (...) výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody (...), ačkoli měla možnost území České republiky opustit."
6. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že v souladu se zásadou speciality nebyl krajský soud po určitou dobu oprávněn činit kroky vedoucí k omezení jeho osobní svobody (např. vyzvat jej k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody), neboť stěžovatel byl do České republiky vydán jen na základě evropského zatýkacího rozkazu okresního soudu. To nicméně platilo pouze do konce června 2017, kdy uplynula ochranná doba podle §85 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že krajský soud sice před uplynutím ochranné doby několikrát vyzval stěžovatele k nástupu do výkonu trestu, avšak vzápětí tyto výzvy odvolal. Nyní posuzovaná ústavní stížnost se však týká výzvy krajského soudu k nástupu do výkonu trestu ze dne 25. 5. 2018, která byla stěžovateli doručena dne 7. 6. 2018 (tj. přibližně 11 měsíců po propuštění z předchozího výkonu trestu), přičemž k dodání stěžovatele do výkonu trestu došlo až dne 31. 7. 2018. Jelikož doba mezi dnem propuštění stěžovatele z výkonu předchozího trestu a dnem doručení výzvy k nástupu do výkonu současného trestu odnětí svobody přesahuje 45 dní, Ústavní soud dospěl k závěru, že byly splněny požadavky §85 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci a byla dána výjimka ze zásady speciality. Navíc stěžovatel v žádné fázi řízení nenamítal, že v rozhodné době mu cokoliv bránilo v opuštění území České republiky, pročež lze usuzovat, že na jejím území setrval dobrovolně ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Ústavní soud z těchto důvodů v postupu krajského soudu neshledal známky svévole nebo libovůle a nemohl ani dospět k závěru o porušení ústavně chráněného práva stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, nebo práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny.
7. Ústavní soud se neztotožnil ani s druhou námitkou stěžovatele, v níž tvrdí, že v důsledku nezapočítání doby strávené ve vazbě v Irsku byl ke dni 12. 10. 2018 omezen na osobní svobodě zhruba o 11 měsíců déle, než mu bylo uloženo rozsudkem krajského soudu. V této souvislosti považuje Ústavní soud za nezbytné uvést následující. Za prvé, v pořadí druhým rozsudkem krajského soudu nebyl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce 5 let, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž v délce 6 let. Za druhé, stěžovateli byla doba strávená ve vazbě v Irsku v trvání od 13. 8. 2012 do 29. 5. 2015 započtena již okresním soudem [viz usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 8. 2017 č. j. 17 T 85/2015-1681]. Pokud stěžovatel za této situace tvrdí, že mu měla být doba strávená ve vazbě v Irsku započítána i krajským soudem, tak ve skutečnosti po obecných soudech požaduje, aby zápočet vazby strávené v Irsku prováděly opakovaně u každého dalšího uloženého trestu odnětí svobody. Takovou interpretaci příslušných ustanovení zákona nemůže Ústavní soud aprobovat, jakkoli se on sám necítí oprávněným vyřešit otázku zápočtu doby omezené osobní svobody do doby výkonu trestu s konečnou platností. Ústavní soud tudíž uzavírá, že stávající informace obsažené ve vyžádaném soudním spisu nenasvědčují tomu, že by stěžovatel vykonával trest odnětí svobody v delším trvání, než mu bylo uloženo soudem, a to i po započtení doby, kterou stěžovatel strávil ve vazbě.
8. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnost neshledal Ústavní soud důvod pro vydání předběžného opatření podle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu