ECLI:CZ:US:2019:2.US.2801.19.1
sp. zn. II. ÚS 2801/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Heleny Kubecové, advokátky, se sídlem Masarykovo nám. 35, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 č. j. 30 Cdo 323/2018-870, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2017 č. j. 25 Co 252/2017-843 a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. 6. 2017 č. j. 6 C 184/2003-817, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zákaz nucených prací dle čl. 9 Listiny, právo na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 28 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud Praha - východ napadeným rozhodnutím přiznal stěžovatelce odměnu za zastupování žalobce, jemuž byla ustanovena, ve výši 193 872 Kč. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze bylo toto rozhodnutí okresního soudu změněno tak, že byla stěžovatelce přiznána odměna ve výši 400 137 Kč. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky odmítnuto. To Nejvyšší soud odůvodnil tím, že stěžovatelka ve svém dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně nezvýšil stanovenou odměnu za zastupování žalobce na trojnásobek, přestože z posuzované věci je patrná "mimořádná časová náročnost případu". Formulovaná námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k náročnosti jednotlivých úkonů právní služby. Dovolání je podle Nejvyššího soudu vadné ohledně námitky, že odvolací soud chybně stanovil počet právních úkonů právní služby. Spatřovala-li stěžovatelka přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění stěžovatelky) dovolací soud odchýlit. Nadto je třeba uvést, že uvedená námitka není ani právní otázkou. I v otázce "nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve výši stanovení odměny za období od 1. 1. 2011a za nesprávné použití §11 odst. 1 písm. c) AT - do skončení případu" stěžovatelka rovněž opomněla přípustnost dovolání vymezit.
3. Stěžovatelka uvádí, že byla ustanovena jako advokátka žalobci ve věci, v níž se proti státu žalobce domáhal náhrady škody ve výši 60 000 000 Kč. Stěžovatelka opírá své legitimní očekávání ohledně přiznání a zaplacení odměny v jí vyúčtované a požadované výši o usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 25 Co 494/2012, ve kterém Krajský soud v Praze ve věci rozhodnutí o změně usnesení soudu prvního stupně o přiznání zálohy stěžovatelce jako advokátce a ustanovenému zástupci žalobce, jednoznačně konstatoval, že sazba za úkon právní služby činí při daném předmětu řízení částku ve výši 68 300 Kč. Dále odkazuje i na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. 25 Co 237/2016 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 3. 2007 č. j. 8C 1245/2003-245. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že se jedná o náročnou práci plnou právních úkonů za jedenáct let poskytování právní služby a uvádí, že se za celou svou praxi nesetkala s náročnější prací při zastupování klienta, než bylo v tomto případě. Stěžovatelka k tomuto dále uvádí, že v uvedeném případě byl soudu předložen písemný závěrečný návrh, který obsahoval 66 stran, kterému předcházelo mnoho jednání s klientem, který v podstatě ke všem návrhům měl obsáhlé připomínky a další návrhy. Poukazuje i na to, že soudy na její vyúčtování odměny reagovaly pomalu. Stěžovatelka se v dané věci spoléhala na předvídatelnou aplikaci advokátního tarifu, jak jí provedl Krajsky soud v Praze a legitimně tedy očekávala, že její konečná odměna bude vycházet právě z takto stanovené hodnoty jednoho úkonu. Ve vztahu k některým úkonům pak stěžovatelka namítá extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním, učiněným obecnými soudy a jeho právními závěry. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti krátce argumentuje i proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak pouze uvádí, že došlo k aplikaci přepjatého formalismu při posuzování jejího dovolání. Je přesvědčena, že přípustnost dovolání vymezila dostatečně.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátka, proto právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu i argumenty stěžovatelky a shledal závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho napadeném rozhodnutí za přiléhavé, přičemž jeho postup neposoudil jako rozporný s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces a na přístup k soudu. Jak Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), občanský soudní řád stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
6. Pokud pak jde o zbylá napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující i proti nim jako zjevn neopodstatněnou.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ty se se stěžovatelčinými argumenty vypořádaly, což plyne z napadených rozhodnutí, přičemž jeho závěry jsou udržitelné a náležitě vysvětlené. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů.
9. Podaná ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu