ECLI:CZ:US:2019:2.US.2821.18.1
sp. zn. II. ÚS 2821/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele O. J., právně zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. 6. 2018 č. j. 58 Co 252/2017-296 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. 3. 2017 č. j. 0 Nc 11255/2015-161 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. 12. 2017 č. j. 0 Nc 11255/2015-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím opatrovnických soudů, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že obě nezletilé děti stěžovatele se svěřují za trvání manželství a pro dobu po rozvodu do výchovy matky a otci se určuje přispívat na jejich výživu. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku dopěl k závěru, že matka o nezletilé děti dlouhodobě pečuje bez jakýchkoliv připomínek ze strany opatrovníka. Otcova tvrzení ohledně matčiny výchovné nekompetentnosti byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena, matka je schopna zajistit nezletilým dětem řádnou výchovu a řád odpovídající jejich věku. Vzhledem k tomu, že nezletilé děti mají dominantní citovou vazbu k matce, je zcela nepochybně v jejich zájmu, aby byly svěřeny do její péče, a to zejména s ohledem na jejich věk; přitom soud prvního stupně zohlednil i skutečnost, že u nezletilých dětí je podezření na poruchu autistického spektra. Není proto namístě, aby u nezletilých dětí došlo ke změně prostředí, na které jsou zvyklé, ani ke změně vzdělávacího zařízení, jak avizoval otec pro případ jeho péče. Otec má možnost i nadále vykonávat rodičovskou odpovědnost v rámci styku s nezletilými dětmi.
3. Proti rozsudku podal odvolání otec, který v něm zejména nesouhlasil se svěřením obou dětí do výchovy matky. Převážnou částí obsahu jeho odvolání byla kritika matky a její péče o nezletilé, kdy dospívá k závěru, že matka není výchovně způsobilá tak, jak tvrdí soud prvního stupně. V případě svěření dětí do jeho péče by děti vozil do školky do P., která je specializovaná právě na děti s předmětnými poruchami. Zdůraznil, že má zájem na řádném vývoji dětí a na rozvíjení jejich schopností a navrhl, aby byl rozsudek soudu změněn tak, že nezletilé děti budou svěřeny do jeho péče a matce bude stanoveno přiměřené výživné, a to jak pro dobu do rozvodu manželství, tak pro dobu po rozvodu. Alternativně navrhl, aby byly děti svěřeny do střídavé péče rodičů se střídáním po jednom týdnu.
4. Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že obě nezletilé děti trpí poruchou autistického spektra a po vyšetření ve Fakultní nemocnici Motol byl u nezletilé A. po psychologickém vyšetření zjištěn dětský autismus a lehká mentální retardace s výrazně hyperkinetickým projevem, její chování je silně autistické, je obtížné navázat s ní kontakt. U nezletilého O. po psychologickém vyšetření byl stanoven závěr, že se u něj jedná o dětský autismus a lehkou mentální retardaci. Jeho chování je výrazně ovlivněno symptomatickou pervazivní vývojovou poruchou, interakci je nezbytné modifikovat. U žádného z rodičů nebyly prokázány žádné psychopatologické osobnostní rysy a vlastnosti, které by se mohly nepříznivě projevovat ve výchově nezletilých dětí. Matka i otec mají k nezletilým pozitivní citové vztahy, jsou dlouhodobě zainteresováni na jejich výchově a motivováni ke svěření dětí do vlastní výlučné péče. Svou výchovou jsou matka i otec schopni uspokojovat fyzické i psychické potřeby nezletilých dětí. V současném vývojovém období matka pro děti představuje zejména citově souvztažnou osobu, která uspokojuje jejich hlavně citové potřeby - zejména lásky, ochrany a sounáležitosti. Otec i matka se dětem maximálně věnují, každý však mají rozdílné názory na jejich výchovu. Matka spíše preferuje citlivější přístup k dětem a otec přísněji dbá na pravidla a řád.
5. Aktuálně jsou obě nezletilé děti v péči matky a otec se s oběma nezletilými pravidelně stýká podle nařízeného předběžného opatření. Komunikace mezi rodiči je velmi narušena. Je nepřehlédnutelné, že v řízení nebylo zjištěno, že by se matka vůči otci vymezovala ve vztahu k jeho péči o nezletilé negativně, otec však její roli matky zjevně nepodporuje a setrvává na svém stanovisku kritizujícím jakoukoliv její činnost a zejména péči o nezletilé. Bylo však prokázáno, že matka péči o děti vždy zvládala, když od kojeneckého věku do doby jejich nástupu do mateřské školy zajišťovala o ně celodenní péči včetně starosti o domácnost. I nyní s ohledem na nemocnost dětí má vyřízenu pracovní dobu, která jí maximální péči o nezletilé děti umožňuje. Otcem kritizovaná péče matky o nezletilé byla opakovaně prověřována a posuzována opatrovníkem nezletilých, který v její péči nikdy nedostatky neshledal.
6. K alternativnímu návrhu otce na svěření nezletilých do střídavé péče odvolací soud uvedl, že střídavá péče vyžaduje zvýšené nároky na oba rodiče a jejich komunikaci; musí se dokázat shodnout na důležitých věcech např. v případech nemoci dítěte, musí se informovat o problémech či pokrocích dítěte a lze si představit i řadu dalších, pro nezletilé velmi podstatných, situací, v nichž je alespoň základní míra vzájemné tolerance a respektu ze strany obou rodičů nezbytně nutná. Za situace, kdy otec pro zcela zjevnou banalitu na matku činí oznámení na policii, kdy veškerou činnost matky podrobuje toliko kritice a kdy nepodporuje její roli matky, má odvolací soud za to, že svěření nezletilých do střídavé péče není v jejich nejlepším zájmu, byť oba rodiče jsou výchovně způsobilí.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že přestože bylo objektivně zjištěno, že je to on, který dokáže s dětmi pracovat v jejich nejlepším zájmu a přestože sám odvolací soud v bodě 30 odůvodnění svého rozsudku cituje nález Ústavního soudu sp. zn. I. US 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, a to stran nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte a vymezuje 4 kritéria, jimiž by se měl soud řídit při svém rozhodování o úpravě výchovných poměrů, tak se těmito kritérii neřídil. Odvolací soud se neřídil zejména třetím kritériem, a to schopností osoby usilující o svěření dítěte do péče, zajistit jeho vývoj a fyzické vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby. Vzhledem k nutnosti intenzivní práce s dětmi dle doporučených postupů, což matka nezvládá, je v nejlepším zájmu dětí jejich svěření do střídavé péče v intervalu jednoho týdne, neboť jedině tak je možno naplnit kritérium zajištění vývoje a fyzických a vzdělávacích potřeb dětí, alespoň ze strany stěžovatele. Pokud by tedy děti byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů, pak by sice existovalo rozdílné výchovné prostředí, zejména stran rozvoje dovedností dětí, ale stěžovatel by po dobu jednoho týdne mohl s dětmi dosáhnout výrazného pokroku, který by matka v době své péče pouze udržovala. Takovýto model je možný a zejména je v nejlepším zájmu obou nezletilých dětí. Stěžovatel se s matkou snažil komunikovat, tato však dlouhodobě ignoruje veškeré jeho návrhy. Pokud však je rozhodnuto autoritativně soudem, pak matka soudní rozhodnutí bezezbytku respektuje.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnických soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž oba soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena pravomocným rozhodnutím obecných soudů.
10. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Dovozuje-li však stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče, a odkazuje-li přitom na nálezy Ústavního soudu, Ústavní soud k tomu poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685). Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Požadavku stěžovatele, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
13. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Oba soudy hodnotily nejlepší zájem dětí způsobem, jemuž není co vytknout. Vzaly v potaz zejména citové vazby dětí, jejich zdravotní i psychický stav, potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů k řešené problematice a jejich vzájemné vztahy. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu