ECLI:CZ:US:2019:2.US.2897.19.1
sp. zn. II. ÚS 2897/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Helmuta Guichena, zastoupeného Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem Zahradní 314/8, České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 15. 7. 2019, č. j. 26 Cdo 1928/2019-145, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Má totiž za to, že porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí, stěžovatel podal v roce 2005 žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení, kterými se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze (z roku 2004) a usnesení Vrchního soudu v Praze (též z roku 2004). Městský soud v Praze z důvodu probíhajícího konkurzu stěžovatele řízení přerušil až do roku 2015. Po ukončení přerušení, doplnění podání a jednání obě žaloby jako částečně nepřípustné a částečně nedůvodné zamítl usnesením ze dne 12. 12. 2016, č. j. 46 Cm 53/2005-77, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 8. 2018, č. j. 46 Cm 53/2005-94. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2018, č. j. 11 Cmo 13/2017-114, výrok nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud poté nyní napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady, neboť stěžovatel v dovolání řádně nevymezil naplnění předpokladů přípustnosti dle požadavků obsažených v ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen jako "o. s. ř."), ve znění účinném od 30. 9. 2017.
3. V ústavní stížnosti (původně blanketní ústavní stížnost byla doplněna podáním již zastoupeného stěžovatele) stěžovatel přibližuje okolnosti původního řízení ve věci samé, ty však samozřejmě nemohou být předmětem stávajícího přezkumu Ústavního soudu. Obdobně Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat ani výše uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze odmítající žaloby stěžovatele pro zmatečnost a obnovu řízení. Z petitu ústavní stížnosti, z jejího obsahu i celkového kontextu je totiž zjevné, že napadeno je pouze citované usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání stěžovatele.
4. Stěžovatel konkrétně namítá, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil jeho povinnost uvádět důvody přípustnosti dovolání. Dle jeho přesvědčení měl Nejvyšší soud dovolání posuzovat podle znění o. s. ř. platného do 31. 12. 2000, což v dovolání výslovně uvedl. Nejvyšší soud však místo toho použil úpravu o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 a tudíž požadoval naplnění podmínek, se kterými stěžovatel nepočítal. Vůbec přitom svůj krok neodůvodnil a nevysvětlil, proč stěžovateli v konečném důsledku odepřel spravedlnost.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V projednávaném případě takový zásah Ústavní soud neshledal. V podstatě jediná námitka stěžovatele proti postupu Nejvyššího soudu se totiž týká uplatnění údajně nesprávného znění o. s. ř. Tvrzení je opřeno o Část dvanáctou, bod 16 zákona č. 30/2000 Sb. (novelizujícího o. s. ř.), dle kterého "se návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ... rozhodnou podle dosavadních právních předpisů". Stěžovatel ale v dovolání ani ústavní stížnosti nijak nedokládá, proč by se na něj mělo toto ustanovení aplikovat, neboť žaloba na obnovu směřuje proti rozhodnutím soudů z roku 2004, tedy vydaných dlouho po 1. 1. 2001, kdy se předmětná novela zákona stala účinnou.
10. Správnost postupu Nejvyššího soudu navíc plyne ze znění zákona č. 404/2012 Sb. (novelizujícího o. s. ř.), který nové vymezení přípustnosti dovolání zavedl. Dle čl. II, bodu 1 přechodných ustanovení citovaného zákona se nově účinné znění o. s. ř. použije i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
11. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele proti nedostatečnému odůvodnění usnesení. Nejvyšší soud využil pouze stručného odůvodnění (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.) a vskutku nevysvětlil, proč neaplikoval stěžovatelem dovozované znění o. s. ř., respektive proč aplikoval znění účinné od 30. 9. 2017. Z již představených důvodů nicméně skutečnost, jaké znění o. s. ř. mělo být ve věci aplikováno, patří v podstatě k notorietám a lze proto akceptovat, že se dovolací soud s argumentací stěžovatele výslovně nevypořádal.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci Nejvyšší soud vyložil a aplikoval podústavní právo řádně a proti jeho závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu