ECLI:CZ:US:2019:2.US.2942.18.1
sp. zn. II. ÚS 2942/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. P., právně zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 č. j. 3 Tdo 705/2018-25, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2017 č. j. 4 To 69/2016-946 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 10. 2015 č. j. 6 T 179/2010-876, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel ústavní stížností brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a to ve formě pomoci dle §10 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž jeho výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání rovněž dvou let; současně mu (společně s dalšími obžalovanými) byla uložena přiměřená povinnost nahradit v trvání zkušební doby způsobenou škodu a povinnost zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 360 066 Kč. Uvedeného trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že - zjednodušeně řečeno - opatřil automobil zn. Audi jakožto předmět, jehož se úvěrová smlouva týkala, tj. faktický prostředek k získání peněz z úvěrové smlouvy. Proti prvostupňovému rozsudku podal stěžovatel (společně s dalšími obžalovanými) odvolání ke krajskému soudu. Ten o něm rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že zrušil výrok o trestu všech tří obžalovaných, o přiměřené povinnosti hradit způsobenou škodu a ve výrocích o náhradě škody poškozené. Krajský soud nově rozhodl, že výkon trestu se všem obžalovaným podmíněně odkládá na zkušební dobu jednoho roku a obžalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozené na náhradě škody 333 066 Kč; ve zbytku zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že jej odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
3. Stěžovatel proti všem shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal ústavní stížnost, v níž namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Zaprvé, porušení tohoto práva spatřuje v tom, že nebyla dodržena totožnost skutku, pročež neměl možnost náležitě se hájit a byl odsouzen na zcela jiné jednání, než za které byl trestně stíhán. K tomu navíc lakonicky dodává, že jednání uvedené ve výroku o vině nenaplňuje objektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu. Zadruhé, Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkou nesprávného vymezení jeho účastenství ve formě pomoci a tuto námitku označil za příliš nekonkrétní. Zatřetí, stěžovatel namítá, že prvostupňový i druhostupňový soud založily svá rozhodnutí na procesně nepoužitelném důkazu (přesněji na v pořadí první výpovědi odsouzeného J. K. ze dne 9. 4. 2010), který byl dle stěžovatele jediným usvědčujícím důkazem.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě trestních soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 a čl. 83 Ústavy). Jedině obecné soudy rozhodují o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 Listiny) a Ústavní soud může do jejich rozhodování zasáhnout jen tehdy, zjistí-li závažný exces, který ve svém důsledku zkracuje obviněného na jeho základních právech či svobodách. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy k žádnému takovému excesu nedošlo a napadená rozhodnutí nelze považovat za protiústavní.
7. Rovněž je vhodné předeslat, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je odůvodněna nanejvýš stručně a obecně a není zcela zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje ústavněprávní přesah věci. To je zčásti dáno i tím, že stěžovatel pouze rekapituluje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel přitom (nepřípustně) očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
8. První námitka stěžovatele se týká nedodržení totožnosti skutku a s tím související porušení práva na spravedlivý proces. Krajský a Nejvyšší soud k tomu uvedly, že totožnost skutku je zachována, existuje-li (alespoň částečná) shoda buď v jednání obviněného, anebo v následku jeho jednání, přičemž dospěly k závěru, že ve stěžovatelově případě byla plně zachována totožnost následku. S ohledem na informace obsažené v napadených rozhodnutích nepovažuje Ústavní soud tento závěr za svévolný, resp. jakkoli se vymykající ústavněprávním limitům. Ve vztahu k navazující otázce změny popisu skutku Ústavní soud dodává, že z obžalovací zásady ve smyslu §220 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se vztahuje toliko k tomu, o jakém skutku soud rozhoduje. Soud naopak není vázán popisem skutku jakožto slovním vyjádřením určité události ve vnějším světě, která spočívá v jednání pachatele. Popis skutku může tudíž soud upravit, přičemž je omezen pouze tím, aby se při těchto úpravách neodchýlil od vlastní podstaty trestného činu, pro který je stěžovatel trestně stíhán [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3555/16 ze dne 18. 9. 2018; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí se neodchýlily ústavně relevantním způsobem od výše uvedených principů. Je sice nesporné, že prvostupňový soud na základě provedených důkazů přehodnotil, v jakém konkrétním jednání měla spočívat pomoc stěžovatele ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu, v důsledku čehož změnil i popis skutku ve výrokové části napadeného rozsudku. Jelikož však byla v plném rozsahu zachována totožnost následku jednání stěžovatele (vylákání peněžní částky 986 800 Kč na podkladě úvěrové smlouvy, při jejímž sjednávání byly uvedeny nepravdivé skutečnosti), což ostatně nerozporuje ani stěžovatel, a obecné soudy se nijak neodchýlily od podstaty trestného činu, pro který byl stěžovatel od samého počátku stíhán (pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu), Ústavní soud nemohl konstatovat protiústavnost napadených rozhodnutí pro rozpor s právy stěžovatele dle čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
9. Dále stěžovatel brojí proti tomu, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho námitkou stran nesprávného vymezení účastenství ve formě pomoci, neboť ji považoval za příliš povšechnou, v důsledku čehož měl zřejmě Nejvyšší soud porušit svou povinnost vypořádat se se všemi uplatněnými námitkami. Stěžovatel k tomu dodává, že "zákon na žádném místě nenutí dovolatele, aby jeho námitka byla konkrétní," a v případě pochybností měl Nejvyšší soud povinnost vyzvat stěžovatele k odstranění vad. Ústavní soud se s nastíněnou argumentací nemůže ztotožnit. Požadavek určitosti je - obecně vzato - inherentní součástí každého podání adresovaného soudu, přičemž ve vztahu k dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě nejzávažnějších právních vad napadených meritorních rozhodnutí, to platí obzvlášť. Na jeho obsah klade zákon zvýšené nároky (viz §265f odst. 1 ve spojení s §265b trestního řádu) a rozsah nebo důvody dovolání lze měnit toliko po dobu trvání dvouměsíční lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 trestního řádu), přičemž tyto zvýšené požadavky mají být kompenzovány institutem povinného právního zastoupení v dovolacím řízení (§265d odst. 2 trestního řádu). Je tudíž úkolem právního zástupce stěžovatele, aby jako osoba s právním vzděláním poskytl svému klientovi právní služby v požadované kvalitě a na náležité odborné úrovni. K tomu ovšem nedošlo. Ústavní soud má tudíž za to, že odůvodnění Nejvyššího soudu je adekvátní a nikoli rozporné s právem stěžovatele na spravedlivý proces. V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že i v ústavní stížnosti je tato námitka odůvodněna mimořádně stručným a neurčitým způsobem.
10. Ani třetí námitku stěžovatele neshledal Ústavní soud důvodnou. Lze sice připustit, že odůvodnění prvostupňového rozsudku vykazuje zejména ve vztahu k předmětné výpovědi obžalovaného J. K. určité nedostatky, avšak současně je nutno zdůraznit, že tyto nedostatky byly zhojeny rozhodnutími krajského a Nejvyššího soudu (viz str. 6 až 7 napadeného rozsudku krajského soudu a str. 3 až 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Oba uvedené soudy podrobně vysvětlily, na základě jakých skutečností považují předmětnou výpověď obžalovaného J. K. ze dne 9. 4. 2010 za procesně přípustný důkaz, jaké úvahy je vedly k závěru, že pozdější výpovědi obžalovaného nejsou věrohodné, a z jakých důvodů nepovažují tyto výpovědi za jediný a dokonce ani rozhodný důkaz svědčící o vině stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou odůvodněna řádným, logickým, srozumitelným a vnitřně konzistentním způsobem.
11. Ústavní soud se nezabýval námitkou stěžovatele stran údajného nenaplnění objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu, neboť tato námitka byla v ústavní stížnosti zmíněna pouze jako neodůvodněné a zcela neurčité tvrzení v délce jedné věty.
12. Závěrem lze shrnout, že na základě posouzení trestního řízení vedeného proti stěžovateli v jeho celistvosti dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo ani k zásahu, natož porušení ústavně chráněných práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu