ECLI:CZ:US:2019:2.US.2956.18.1
sp. zn. II. ÚS 2956/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Bezděka, právně zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Křížová 96/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 č. j. 33 Cdo 2151/2018-99, rozsudku Městského soudu v Praze dne 20. 2. 2018 č. j. 15 Co 443/2017-80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2017 č. j. 21 C 355/2016-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 28. 6. 2017 č. j. 21 C 355/2016-52, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o určení, že smluvní vztah založený smlouvou o stavebním spoření č. X, uzavřenou mezi stěžovatelem a žalovanou Wüstenrot - stavební spořitelna, a. s., dne 10. 4. 2000, nadále trvá, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro vady.
3. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení mimo jiné uvedl, že stěžovatel se vyjadřuje k otázce přípustnosti dovolání pouze obecně, a to tak, že "rozsudek spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně", přičemž "pokud se (např.) podle žalobce odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být dovolání ve vztahu ke stejné právní otázce založeno na tom, že tato otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně. Žalobce ani nespecifikuje, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud při řešení vytyčené otázky výkladu ustanovení §582 občanského zákoníku odchýlil, a žádná rozhodnutí dovolacího soudu neuvádí ani ve vztahu druhému případu přípustnosti dovolání, čímž též nedostál své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání". K tomu dovolací soud odkázal na svou přiléhavou judikaturu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje obsáhle skutkový stav a námitky směřuje zejména proti rozhodnutím soudů nižších stupňů. K usnesení dovolacího soudu pouze uvádí, že s jeho závěrem nesouhlasí, aniž by však své nesouhlasné stanovisko jakkoli argumentačně podpořil.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě. Ústavní soud dospěl k závěru, že se ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k rozsudkům městského a obvodního soudu se jedná o návrh nepřípustný.
6. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti meritorním závěrům soudu obvodního a městského, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro nedostatečné vymezení důvodu jeho přípustnosti. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci, nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla ani předmětem přezkumu před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2953/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
7. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, publikované pod č. 460/2017 Sb.).
8. Vzhledem k tomu, že bližší argumentace stěžovatele k protiústavnosti usnesení dovolacího soudu v ústavní stížnosti absentuje, Ústavní soud pouze ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není a že právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
9. Pokud pak jde o napadené rozsudky městského a obvodního soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15, bod 16). Ústavní soud zejména stěžovatele odkazuje na své stanovisko, vydané před podáním jeho ústavní stížnosti, podle nějž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, publikované pod č. 460/2017 Sb.).
10. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu byla s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu