ECLI:CZ:US:2019:2.US.2966.18.1
sp. zn. II. ÚS 2966/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Města S., jako opatrovníka E. K., a 2) E. K., zastoupené městem S. jako opatrovníkem, kdy oba stěžovatelé jsou právně zastoupeni Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, č. j. 30 Cdo 2166/2018-394, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, č. j. 24 Co 17/2018-381, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 11. 2017, č. j. 42 P 538/91-344, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jí domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Okresní soud v Kladně (dále také "nalézací soud") ve výroku I rozhodl tak, že se posuzovaná E. K. (dále též "posuzovaná") neomezuje ve svéprávnosti, a změnil tím rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 12. 1980, č. j. 3 Nc 570/79-15, ve výroku II ponechal opatrovníkem posuzované město S., které je oprávněno zastupovat posuzovanou ve všech právních jednáních a výrokem III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu přitom okresní soud dospěl k závěru, že omezit posuzovanou ve svéprávnosti není na místě, neboť bude-li jí v právních jednáních zastupovat hmotněprávní opatrovník - město S. - pak jí i bez omezení ve svéprávnosti nehrozí závažná újma a situaci posuzované je možno řešit mírnějším, méně omezujícím opatřením.
3. Krajský soud v Praze (dále také "odvolací soud") k odvolání města S. jako opatrovníka a posuzované rovněž nyní napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že se mění omezení svéprávnosti a posuzovaná se omezuje ve svéprávnosti na dobu pěti let, jde-li o právní jednání, jímž dochází k realizaci práva na sociální služby a opatrovníkem posuzované se jmenuje město S., které má povinnost ji zastupovat v právních jednáních, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby, ve věcech týkajících se poskytování této sociální služby a v dalších právních jednáních. Podle odvolacího soudu je částečné omezení svéprávnosti u posuzované nutné z toho důvodu, že posuzovaná tak bude mít v oblasti poskytování sociální služby právo, aby ji soud pravidelně zhlédl, přezkoumal zdravotní stav, posoudil její zájmy, situaci, v níž se nachází a citlivě rozhodl.
4. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto pro nepřípustnost.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Předně je třeba poznamenat, že Ústavní soud se obdobnými ústavními stížnostmi města S. zabýval opakovaně [srov. zejm. nález sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ze dne 5. 12. 2016 (N 231/83 SbNU 593)], kdy v minulosti město S. jako opatrovník osob umístěných v sociálním zařízení XX brojilo ústavními stížnostmi - zjednodušeně řečeno - společně s posuzovanými osobami (klienty jmenovaného zařízení) proti tomu, že o posuzovaných osobách bylo rozhodnuto tak, že se neomezují ve svéprávnosti s tím, že jim pro toto řízení jmenoval soud kolizního opatrovníka. Ve zmiňovaných případech se pak Ústavní soud kriticky vyjádřil zejména k tomu, že si soudy podmínku subsidiarity při rozhodování o omezení svéprávnosti vyjádřenou v §55 odst. 2 občanského zákoníku a odpovídající mezinárodním závazkům plynoucím pro Českou republiku například z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, vykládají tak, že "omezení zjevně nesvéprávné osoby, která nemůže činit ani ta nejzákladnější jednání běžného života [mají] nahradit opatrovnictvím podle ustanovení §465 občanského zákoníku". Rozhodnutí o omezení nebo o navrácení svéprávnosti přitom nelze podle Ústavního soudu založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování soudů, mu žádná újma nehrozí (ani si ji nemůže způsobit), protože ani nemá příležitost činit závažná právní jednání (nelze zkrátka podle Ústavního soudu spoléhat na to, že člověk je v době rozhodování o svéprávnosti umístěn v ústavní péči). Pokud se přitom město S. jako opatrovník s tímto výkladem kritizovaným Ústavním soudem (tedy že omezení svéprávnosti mělo být podle obecných soudů nahrazeno široce vymezenou působností opatrovníka) neztotožnilo a podalo odvolání, odvolací soud je vyzval ke zpětvzetí odvolání a protože tak neučinilo, jmenoval posuzované osobě kolizního opatrovníka, který vzal podané odvolání zpět. Takovéto pojetí funkce kolizního opatrovníka, který byl jmenován proto, aby okleštil práva hmotněprávního opatrovníka (zde tedy města S.) a omezil tak jeho právo i právo posuzované osoby na soudní ochranu a jejich právo na přístup k soudu, je ústavně nepřípustné [srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 866/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 221/83 SbNU 461)].
8. K žádnému z těchto pochybení během nalézacího a odvolacího řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, však nyní nedošlo a obecné soudy oba shora citované nálezy dostatečným způsobem reflektovaly; to se týká zejména krajského soudu. Posuzovaná osoba E. K. byla totiž v rámci daného řízení omezena ve svéprávnosti v otázkách realizace jí poskytované sociální služby - nemůže se tak ani hypoteticky sama rozhodnout přestat služeb v rozsahu stávající ústavní péče bez schválení soudu využívat, a kdyby k tomuto výpadku ústavní péče (ať už z jakéhokoliv důvodu) mělo dojít, soud může rozsah omezení její svéprávnosti adekvátně přizpůsobit nové situaci. Tím bylo vyhověno nosné myšlence nálezu sp. zn. IV. ÚS 1580/16, že nelze spoléhat na to, že v době rozhodování soudu v řízení o svéprávnosti je postižený člověk umístěn ve vyhovujícím prostředí sociální péče, kde je dostatečně chráněn "před světem i před důsledky svého vlastního jednání".
9. I člověk jen částečně omezený ve svéprávnosti má přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 836/2017 právo na to, aby jej soud pravidelně zhlédl, přezkoumal jeho zdravotní stav a posoudil jeho potřeby. Řešení zvolené krajským soudem v právě projednávané věci zároveň nenavozuje situaci, kterou Ústavní soud v dřívějších kauzách kritizoval, že by existoval jedinec, který by sice formálně nebyl ve svéprávnosti vůbec omezen, ale (takřka) všechna rozhodnutí by s ohledem na jeho zdravotní indispozici za něj činil soudem jmenovaný opatrovník. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1580/16 (srov. jeho odst. 26) ostatně připustil, že rámec vymezený jeho odůvodněním nelze chápat jako univerzální řešení dopadající na všechna obdobná řízení, kdy sám předvídal judikatorní vývoj; v této souvislosti však zdůraznil nutnost řádného a individualizovaného rozhodování obecných soudů. Těmto požadavkům krajský soud v této věci podle názoru Ústavního soudu zcela dostál.
10. V posuzovaném řízení pak nedošlo ani k neadekvátnímu použití institutu kolizního opatrovníka, neboť jím nebylo bráněno posuzované osobě či hmotněprávnímu opatrovníkovi v přístupu k soudu ani v tom, aby byl závěr o (ne)omezení svéprávnosti přezkoumán v rámci odvolacího či dovolacího řízení. Ústavní soud se přitom v předchozích řízeních vyvolaných zejména městem S. nevyjádřil tak, že by v daném typu sporu z povahy věci neexistoval střet zájmů mezi posuzovanými osobami a městem S., jako jejich opatrovníkem, nýbrž že se otázkou zájmů posuzovaných osob tehdy odvolací soud vůbec nezabýval, neboť řízení ve věci samé ani prakticky nevedl [srov. k tomu např. odst. 31 a násl. nálezu sp. zn. IV. ÚS 1583/16 ze dne 29. 11. 2017]. To ovšem v nyní posuzovaném případě zjevně neplatí, jelikož krajský soud řízení o svéprávnosti posuzované zjevně vedl a dokonce k jejímu odvolání (když byla zastoupena kolizním opatrovníkem už v řízení před nalézacím soudem) a k odvolání města S. částečně prvostupňové rozhodnutí změnil v souladu s názorem odvolatelů. Nadto i jen ze samotné ústavní stížnosti, kde jednak město S. vystupuje jako stěžovatel samo za sebe a jednak podává ústavní stížnost za samotnou posuzovanou (kdy jejich právní názory se shodují), je implicitní střet zjevný. Nejde přirozeně o to, že by město S. chtělo posuzované jakkoliv záměrně uškodit (jednat proti zákonu atp.), ale o to, že je to samo město S., které do značné míry určuje, v jakých podmínkách bude posuzovaná žít. V ústavní stížnosti je pak v této souvislosti například naznačeno, že není v silách XX, aby mohlo zcela vyloučit, že do jeho prostor nikdo nevnikne a E. K. eventuálně nezneužije. Byť tuto obavu Ústavní soud vnímá a chápe, že uvedené sociální zařízení nemůže a nesmí fungovat jako vězení, vždy jde o určitou únosnou míru rizika. Přitom však jistě nelze uvažovat tak, že by svéprávnost posuzované jako rozhodující vlastnost její osobnosti v širším slova smyslu měla zcela ustoupit jen proto, že se tím sníží do jisté míry hypotetická možnost eventuálního jejího zneužití [v tomto ohledu je tak zcela přiléhavý odkaz okresního soudu na nález sp. zn. II. ÚS 934/16 ze dne 13. 12. 2016 (N 242/83 SbNU 755)].
11. Nelze přitom přijmout argumentaci uvedenou na straně 6 ústavní stížnosti směřující k tomu, že nové pojetí svéprávnosti a osobnosti člověka, tak jak ho definuje zejména v návaznosti na mezinárodní závazky České republiky občanský zákoník, představuje v případě posuzované - jak je v ústavní stížnosti výslovně uvedeno - filozofickou úvahu, neboť jmenovaná stejně není díky své indispozici schopna vnímat, jak na ni společnost nazírá. Moderní a vyspělá společnost by totiž podle Ústavního soudu měla být schopna zajistit svým handicapovaným členům co možná nejlepší podmínky života, a to i ve zcela abstraktních oblastech sféry lidského a společenského vědomí, byť se to mnohdy na první pohled může jevit jako zbytečné. Není totiž ničím zcela neobvyklým, že to, co se za určitého poznání společnosti pro život (mentálně) postiženého člověka nemusí jevit jako podstatné, se v horizontu několika (desítek) let může ukázat v nových souvislostech jako rozhodující - zdravotní a sociální péče a její přístup k postiženým lidem v rámci bývalých socialistických států střední a východní Evropy byly toho jen smutným příkladem. Uvedené přitom Ústavní soud nezmiňuje proto, že by chtěl město S. či jmenované sociální zařízení jakkoliv kritizovat nebo že by chtěl pronášet prázdné moralizující soudy. Zmíněnou úvahu uvádí jen proto, že zvláště z ústavněprávního pohledu a při zohlednění omezenosti lidského a společenského poznání nemůže přistoupit na tezi, že by výše uvedené aspekty života postižených lidí neměly být brány důkladně na zřetel.
12. Z toho však nicméně také podle Ústavního soudu plyne - jak již bylo naznačeno výše - že zde konflikt zájmů mezi posuzovanou a jejím hmotněprávním opatrovníkem v určitém slova smyslu skutečně existuje. V tomto ohledu je tak odkaz krajského soudu na publikované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014, zcela přijatelný [podle odkazovaného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích má soud posuzovanému v řízení o svéprávnosti jmenovat kolizního opatrovníka podle §37 z. ř. s. i tehdy, má-li posuzovaný bez ohledu na toto řízení stálého (hmotněprávního) opatrovníka].
13. Nadto - a nahlíženo prizmatem praktického života - pak Ústavní soud nepřehlédl, že v ústavní stížnosti není dostatečně zohledněno ustanovení §65 občanského zákoníku na nové pojetí svéprávností přímo navazující. Podle něho přitom platí, že jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka, lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu. Stejně tak jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka, považuje se opatrovancovo jednání za platné, pokud je schválil opatrovník nebo jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti. Krajský soud přitom v ústavní stížností napadeném rozsudku rozhodl tak, že město S. je oprávněno i povinno zastupovat opatrovanku E. K. ve všech právních jednáních týkajících se poskytování a realizace sociální služby, jakož i ve všech dalších právních jednáních. To jinak řečeno znamená, že neexistují právní jednání posuzované, na něž by minimálně zpětně opatrovník nedohlédl a které by tak stálo mimo jeho kontrolu.
14. V dané věci pak konečně Ústavní soud neshledal ani pochybení na straně Nejvyššího soudu, když tento konstatoval, že v dovolání jemu předloženém nebyla vymezena otázka zakládající jeho přípustnost. Měl-li se totiž krajský soud podle dovolání odchýlit od právních závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 836/2017, v němž se ovšem Nejvyšší soud zcela přihlásil k východiskům nálezu sp. zn. IV. ÚS 1580/16, a proto i toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba interpretovat a aplikovat v intencích citovaného nálezu, pak zde takový rozpor ani podle Ústavního soudu zjistitelný není. Ústavní soud totiž v citovaném nálezu, jak již bylo naznačeno shora, nezpochybnil nutnost dodržení principu subsidiarity při omezení svéprávnosti en bloc, a pouze vytýčil hranice, které nelze při aplikaci tohoto principu překročit. Ty pak spočívají mimo jiné v tom, že nelze dovolit, aby člověk, jenž není schopen takřka žádného právního jednání, nebyl ve svéprávnosti vůbec omezen - což přitom byly skutkové okolnosti tehdy Ústavním soudem posuzované věci - když není schopen obstarat ani své základní životní záležitosti. Zároveň Ústavní soud vybídl obecné soudy k tomu, aby samy v tomto ohledu hledaly přijatelná řešení. To pak krajský soud podle přesvědčení Ústavního soudu v právě projednávané věci našel, neboť posuzované ponechal ochranu vyplývající jí z omezení svéprávnosti, a to zejména s ohledem na rozhodující okolnosti, kdy E. K. je plně obstarána v sociálním zařízení, nad čímž si ovšem krajský soud ponechal zásadní kontrolu, což mu ale na druhou stranu umožnilo, aby i v případě tak těžce postiženého člověka mohl respektovat princip subsidiarity při omezení svéprávnosti.
15. Nejvyšší soud se v ústavní stížností napadeném usnesení vypořádal i s otázkou jmenování kolizního opatrovníka, kdy uzavřel, že by tento postup mohl znamenat eventuálně jen procesní vadu, která však sama o sobě, nebyla-li zjištěna nesprávnost řešení otázek omezení svéprávnosti a opatrovnictví, nemůže založit přípustnost dovolání. Sám Ústavní soud přitom vysvětlil, že jmenování kolizního opatrovníka v právě projednávaném případě neznamenalo ústavněprávní diskrepanci, proto by i eventuální podmíněnost procesního pochybení při posouzení otázky přípustnosti dovolání, tak jak ji vyvodil Nejvyšší soud v tomto případě, nemohla bez dalšího znamenat porušení hodnot chráněných ústavním právem.
16. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Zbývá dodat, že Ústavní soud nepřehlédl, že se v ústavní stížnosti nedůsledně používá zástupného pojmenování "stěžovatel", aniž by bylo upřesněno, zda je tím míněna E. K. nebo město S. Nicméně vzhledem k tomu, že všechny námitky v ústavní stížnosti byly shledány nedůvodnými [a proto byla ústavní stížnost jako taková odmítnuta jako zjevně neopodstatněná], nebylo ani třeba cizelovat, zda ta která námitka byla vůbec způsobilá dotknout se základních práv a svobod jen posuzované nebo jen města S., případně jich obou [srov. k tomu za jiné procesní situace odst. 27 a násl. nálezu sp. zn. I. ÚS 1581/16 ze dne 17. 10. 2017].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu