ECLI:CZ:US:2019:2.US.2972.19.1
sp. zn. II. ÚS 2972/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 7. 2019, č. j. 0 Nt 359/2019-44, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2019, č. j. 11 To 253/2019-78, za účasti Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na osobni svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu dobrého jména a pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. I Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo být do pravomocného rozsudku soudu považován za nevinného podle čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny a podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, ve spojení s podmínkami rozhodování soudu podle čl. 95 odst. 1 Ústavy a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že stěžovatel je vazebně stíhán za zvlášť závažný zločin znásilnění, přečin sexuálního nátlaku, přečin vydírání, přečin nebezpečného pronásledování a přečin porušování domovní svobody. Této trestné činnosti se měl dopustit - zjednodušeně řečeno - tím, že si na své bývalé přítelkyni vynucoval sexuální kontakt, při každodenních běžných aktivitách jí pronásledoval a vyhrožoval jí tím, že záznam jejich společných sexuálních aktivit, který si bez jejího vědomí pořizoval, zašle jejím blízkým (manželovi) či jej jinak zveřejní.
3. Nyní napadeným usnesením okresního soudu byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. a současně byla rozšířena vazba i na důvod podle §67 písm. b) tr. ř. Dále jim byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby a soud nepřijal žádnou stěžovatele nabízenou náhradu vazby ve smyslu §73 tr. ř. Následná stížnost stěžovatele byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením krajského soudu podle §141 a následující tr. ř. zamítnuta.
4. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
5. Zároveň Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž jsou zajištěna všechna práva obviněného. Žádný z naznačených deficitů však Ústavní soud v právě posuzované věci nezjistil.
6. Rovněž podle Ústavního soudu je totiž ústavněprávně akceptovatelné, vyložily-li orgány činné v trestním řízení dopis stěžovatele adresovaný poškozené (jeho bývalé přítelkyni) tak, že se jím pokusil ovlivňovat poškozenou a tím mařit trestní stíhání, kdy nelze redukovat důvody koluzní vazby tak, že se týká jen situace, kdy by obviněný působil na svědky či spoluobviněné, nadto jen nevyslechnuté. Zákonodárce totiž počítá právě i s možností, že důvod koluzní vazby je naplněn právě i tím, pokud obviněný maří objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání; výčet důvodů pro uvalení koluzní vazby je tedy demonstrativní [srov. k tomu DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád: komentář. 1 vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017, výklad k §67 písm. b) t. ř.].
7. Pokud orgány činné v trestním řízení dovodily, že se stěžovatel v poškozené snažil vyvolat pocit studu při představě, že během trestního řízení se budou orgány činné v trestním řízení zabývat jejich intimním životem, a proto má vše, co proti stěžovateli poškozená vypověděla, vzít zpět (srov. strana 2 dopisu poškozené), pak tato úvaha není nepřiměřená. Pasáže zabývající se prezentací intimních materiálů během vyšetřování přitom tvoří i podle Ústavního soudu podstatu onoho dopisu. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že daný dopis má být jen projevem jeho vlastní sebereflexe, pak ani podle Ústavního soudu takto zjevně nepůsobí. Stěžovatel v tomto dopise - s ohledem na jím citovanou judikaturu a literaturu - totiž např. nepřemlouvá poškozenou, aby mluvila pravdu či vypovídala (pokud by to odmítala), což pouze by skutečně důvody koluzní vazby nenaplňovalo. Naopak stěžovatel poškozenou žádá - jak již bylo uvedeno - aby vše, co proti němu podala, vzala zpět.
8. Možnost nahradit vazbu podle §73 t. ř. omezeními tam uvedenými je pak možno jen u vazby útěkové nebo předstižné, nikoliv je-li naplněn důvod vazby koluzivní. Proto je v tomto směnu nepřípadná stěžovatelova argumentace, že v jeho věci byl zanedbán princip proporcionality vztahující se k mírnějšímu omezení jeho osobní svobody. To platí i tehdy, pokud by ze znaleckého zkoumání stěžovatele měl plynout pozitivní závěr o jeho osobnosti, jak to v ústavní stížnosti naznačuje. Důvodná obava, že by stěžovatel mařil trestní stíhání tu i podle názoru Ústavního soudu dána byla a okolnost, že u stěžovatele podle jeho tvrzení není například nadměrně rozvinutá agresivita (což má plynout ze znaleckého zkoumání), tento závěr sama o sobě zpochybnit nemůže.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné zásadní pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí ani jakkoliv věcně přehodnocovat.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu