ECLI:CZ:US:2019:2.US.3008.19.1
sp. zn. II. ÚS 3008/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem, se sídlem Palackého 715/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019 č. j. 8 Tdo 555/2019-197, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip subsidiarity trestní represe, tedy čl. 39 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. 2 T 106/2018 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnáctí měsíců. Poškozený byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. 6 To 404/2018 bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl a vysvětlil, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu se stěžovatelka přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dopustila tím, že přestože věděla, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2016 č. j. 8 C 474/2015-33, který nabyl právní moci dne 21. 5. 2018, jí byla uložena povinnost do 15 dnů po právní moci rozsudku vyklidit a odevzdat poškozenému bytovou jednotku, již užívala a byt ve stanovené lhůtě nevyklidila.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že před Nejvyšším soudem uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle judikatury Nejvyššího soudu je dovolací důvod naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Právě z důvodu, že se vůbec trestný čin nestal, jí měl Nejvyšší soud vyhovět. Poukazuje totiž na komentář trestního zákona, který vyšel v nakladatelství C. H. BECK a jehož autorem je P. Šámal, z nějž plyne, že protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru jiného, byť to zákon nezdůrazňuje, není tak závažné jako protiprávní obsazení takových objektů. V případech jejich neoprávněného užívání, pokud je občan před tím užíval po právu, by proto měl být pečlivě zvážen stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, zejména se závěry napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Byť však používá ústavněprávní argumenty, polemika je vedena ohledně výkladu podústavního práva a jeho aplikace na stěžovatelčin případ. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu