ECLI:CZ:US:2019:2.US.3019.18.1
sp. zn. II. ÚS 3019/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Anny Kuhnové, zastoupené JUDr. Tomášem Tesařem Ph.D., advokátem, se sídlem Malická 11, Plzeň, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13Co 312/2017-199 ze dne 3. 5. 2018 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 16 C 92/2015-154 ze dne 6. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") č. j. 16 C 92/2015-154 ze dne 6. 9. 2017 byla stěžovatelce jako žalované v souvislosti s nájmem nebytových prostor uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 35 000 Kč z titulu dlužného nájemného, 33 750 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a smluvní pokutu ve výši 32 725 Kč s příslušenstvím.
2. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm zpochybnila platnost uzavřené nájemní smlouvy, tvrdila, že byla okresním soudem špatně posouzena otázka platnosti dodatku č. 1 k nájemní smlouvě, kterým došlo ke změně pronajímatele, a ona proto není ve věci pasivně legitimována. Dále pak uvedla, že žalobní nárok je v rozporu s dobrými mravy, že okresní soud neuvedl, pod jakou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení věc subsumoval a nezabýval se tím, zda byly všechny podmínky pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení skutečně splněny.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu s ohledem na povinnost žalované zaplatit 35 000 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného a 32 725 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokutu (výrok I.). Ve zbývající části týkající se povinnosti zaplatit 33 750 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a ve výroku o nákladech řízení krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (výrok II.).
4. Krajský soud v rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka netvrdila, že by dlužné nájemné zaplatila a měl proto zato, že uložil-li jí tuto povinnost okresní soud svým rozhodnutím, bylo toto správné a odpovídající zákonu. Jako nedůvodnou posoudil její námitku absence její pasivní legitimace poukazem na sporný dodatek č. 1 nájemní smlouvy. Okresní soud dle něj při aplikaci příslušné zákonné právní úpravy došel ke správnému závěru, že ke změně nájemní smlouvy mohlo pod sankcí absolutní neplatnosti dojít pouze v písemné formě a řádné uzavření dodatku předpokládalo rovněž předání podepsaného návrhu do dispoziční sféry žalobců (oferentů). Dohodu o jiném způsobu distančního uzavření smlouvy nevzal krajský soud stejně jako okresní soud za prokázanou a rovněž krajský soud potvrdil závěr okresního soudu, že stěžovatelka v řízení neprokázala, že by dodatek podepsala a podepsaný doručila žalobcům.
5. Jednání žalobců zároveň nebylo dle krajského soudu v rozporu s dobrými mravy tím, že by výlučně oni vyvolali na straně stěžovatelky omyl s ohledem na změny nájemce po tvrzeném uzavření dodatku č. 1. Stěžovatelka s žalobci po uzavření dodatku č. 1 jednala a nebylo prokázáno, že by namítala, že k tomu po účinnosti dodatku č. 1 již není legitimována. Ohledem zpochybnění platnosti nájemní smlouvy pak krajský soud konstatoval, že se jedná o tvrzení poprvé uplatněná až v odvolání po uplynutí koncentrační lhůty, která kolidují s ustanoveními §118b, §119a, resp. §205a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
6. Výrok I. rozsudku krajského soudu poté stěžovatelka napadla ústavní stížností, ve které tvrdí, že obecné soudy svým nesprávným postupem porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka namítá nedostatek své pasivní věcné legitimace, porušení zásady koncentrace řízení, nesprávné posouzení otázky platnosti dodatku č. 1 obecnými soudy, rozpor chování žalobců s dobrými mravy a konečně zpochybňuje žalobcům přiznané nároky z důvodu nedostatečného vypořádání se obecných soudů s otázkou, zda a kým byly předmětné prostory užívány v období, ke kterému se nároky vztahují.
II. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. V posuzovaném případě obecné soudy vysvětlily, proč je stěžovatelka pasivně legitimována, vyčerpávajícím způsobem vyložily, z jakých důvodů posoudily dodatek č. 1 k nájemní smlouvě jako neplatný, proč jednání žalobců nebylo v rozporu s dobrými mravy a rovněž přesně popsaly, z jakých důkazů a proč vycházely při posuzování nároků žalobců vzhledem k užívání prostor stěžovatelkou v příslušném období. Z jejich rozhodnutí rovněž vyplývá, že nedošlo k porušení zásady koncentrace řízení, neboť tato námitka stěžovatelky směřovala k tvrzení žalobců údajně uvedenému po koncentraci řízení, avšak týkajícím se popření skutečnosti, kterou se stěžovatelce před obecnými soudy ani nepodařilo prokázat. V rozhodnutích obecných soudů tak neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel. Výhrady stěžovatelky směřují spíše do nesprávného použití podústavního práva, tato posouzení však Ústavnímu soudu nenáleží.
10. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu