ECLI:CZ:US:2019:2.US.3046.19.1
sp. zn. II. ÚS 3046/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Vondruškové, zastoupené Mgr. Františkem Kaletou, advokátem se sídlem Stodolní 3, Ostrava, proti rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 122/2019-97 ze dne 14. 6. 2019 a Okresního soudu v Ostravě č. j. 25 C 354/2018-59 ze dne 30. 1. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že statutární město Ostrava jako pronajímatel a žalobce (dle jen "žalobce") se po stěžovatelce domáhalo zaplacení 19 129 Kč z titulu dluhu na nájemném a službách spojených s užíváním bytu. Okresní soud napadeným rozhodnutím žalobě vyhověl, krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil.
3. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že není pravda, že blíže nespecifikovala chyby v evidenci žalobce, a vyjadřuje přesvědčení, že sjetiny předkládané žalobcem soudu jsou v rozporu se skutečností. Dále namítá, že soudy v její věci nebyly nestranné, neboť provedené zápočty na starší dluhy stěžovatelky neměly být soudy uznány. Nesouhlasí s tím, že soudy vycházely z tvrzení žalobce podložených pouze strojovou "evidencí předpisů a plateb". Snahy stěžovatelky prokázat svá tvrzení o platbách nájmu, o kterých byla zcela přesvědčena, že je hradí tak, jak má, případně s několikadenním zpožděním, byly soudy obou stupňů považovány za nevýznamné, a to oproti tvrzením žalobce. Stěžovatelka tak považuje celé řízení proti ní vedené za stranící žalobci - statutárnímu městu Ostrava, který mimo to v řízení vystupoval jako strana silnější oproti straně žalované. Stěžovatelka též poukazuje na to, že bylo oběma soudům známo z jiných řízení, že je a byla ve velice složitých životních situacích, a to jak v době, kdy její údajný dluh vznikl, tak i v současné době. Závěrem stěžovatelka navrhuje spojení této věci s řízením o její ústavní stížnosti, které je Ústavním soudem vedeno pod sp. zn. II. ÚS 1705/19.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů na úrovni podústavního práva.
8. Stěžovatelka sice poukazuje na zásah do svých základních práv či na porušení principu nestrannosti soudního rozhodování, avšak její argumenty směřují jen proti skutkovým závěrům obecných soudů, které však tyto náležitě odůvodnily. Na ústavní rovině tedy zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud neshledal ani důvod ke stěžovatelkou navrženému spojení věci s řízením, vedeným pod sp. zn. II. ÚS 1705/19 na základě její ústavní stížnosti proti soudním rozhodnutím, v nichž se jednalo o výpověď z nájmu bytu. Byť spolu obě věci nepřímo souvisí - jedná se o trvání právního vztahu a dílčího dluhu z tohoto právního vztahu vzniklého - oba případy i stěžovatelčiny námitky jsou natolik odlišné a spojení by nebylo možné ani před obecnými soudy, a proto Ústavní soud neshledal důvodu obě věci spojovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu