ECLI:CZ:US:2019:2.US.3064.18.1
sp. zn. II. ÚS 3064/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vekra racing team, s. r. o., se sídlem Polní 561, Plasy, právně zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018 č. j. 32 Cdo 5773/2017-101, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2017 č. j. 25 Co 120/2017-75 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 6. 1. 2017 č. j. 225 C 6/2016-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručena práva dle čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, přiložených listin a vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že původní řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby na zaplacení souhrnné částky 294 985 Kč s příslušenstvím, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná. Věc byla v rámci okresního soudu přidělena senátu 225 C, konkrétně samosoudkyni JUDr. Janě Srpové. Vyšší soudní úřednice působící u uvedeného senátu vyzvala žalobce, aby zaplatil soudní poplatek. Následně vydala platební rozkaz [srov. §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů], v němž mj. stálo, že podá-li proti němu stěžovatelka odpor, je povinna se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřit, vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojit listinné důkazy, jichž se dovolává (§114b odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatelka dne 28. 11. 2016 podala prostřednictvím svého právního zástupce odpor, jenž však neobsahoval prakticky žádné odůvodnění. Dne 6. 12. 2016 soudkyně JUDr. Jana Srpová předložila věc předsedkyni okresního soudu, neboť se cítila být podjatou, a o dva dny později byla věc přidělena samosoudkyni Mgr. Janě Millerové. Dne 28. 12. 2016 stěžovatelce uplynula lhůta k doplnění odůvodnění odporu, vylíčení skutečností, na nichž staví svoji obranu, a předložení listinných důkazů. Dne 2. 1. 2017 stěžovatelka doplnila odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu a předložila listinné důkazy. Dne 6. 1. 2017 samosoudkyně Mgr. Jana Millerová vyhlásila rozsudek pro uznání, neboť i navzdory kvalifikované výzvě podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu se stěžovatelka ve stanovené lhůtě nevyjádřila k žalobě a nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom bránil. Okresní soud tudíž napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 294 985 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil jí povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 14 750 Kč (výrok II). Stěžovatelka podala ke krajskému soudu odvolání, jenž o něm rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 19 600 Kč (výrok II). Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost (výrok I) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Podle názoru stěžovatelky již samotná skutečnost, že k vyloučení podjaté soudkyně a předání věci došlo až po přibližně dvou měsících ode dne doručení žaloby, jakož i skutečnost, že vyšší soudní úřednice působící v soudním oddělení podjaté soudkyně činila po tuto dobu úkony ve věci, postačuje k závěru, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce a právo na nestranný soud. Dále v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud využil institut kvalifikované výzvy dle §114b odst. 1 občanského soudního řádu neopodstatněně a v situaci, kdy nebyly splněny předpoklady pro jeho aplikaci. Stěžovatelka dále poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229) a nález sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne 19. 7. 2016 (N 134/82 SbNU 179) a uvádí, že ani v jejím případě nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 občanského soudního řádu. Závěrem namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné a nemělo být odmítnuto. V důsledku těchto pochybení obecných soudů mělo dojít k porušení jejích práv dle čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nicméně konstatuje, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je přípustná pouze zčásti.
5. S ohledem na to, že stěžovatelka tvrdí, že ve věci rozhodovala, resp. prostřednictvím vyšší soudní úřednice činila ve věci úkony podjatá soudkyně, měla být ve věci podána žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Ostatně na to stěžovatelku upozornil již Nejvyšší soud, když uvedl, že v dovolání "uplatnila zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost)." Stěžovatelka nicméně žalobu pro zmatečnost nepodala, a to ani po rozhodnutí dovolacího soudu (§235 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní stížnost je proto ve výše uvedeném rozsahu nepřípustným návrhem ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pročež je nutno odmítnout ji podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
6. Nad rámec uvedeného lze stručně podotknout, že z vyžádaného spisového materiálu nevyplývají skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o možném porušení práva stěžovatelky na nestranný soud, resp. soudce ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Ve vztahu k zbylé části ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Předmětem přípustné části ústavní stížnosti byla otázka, zda obecné soudy aplikovaly ustanovení §114b odst. 1, 5 a §153a odst. 3 občanského soudního řádu svévolným způsobem, v jehož důsledku by mohlo dojít k porušení ústavně chráněných práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se institutem tzv. kvalifikované výzvy a rozsudkem pro uznání zabýval ve své rozhodovací činnosti již mnohokrát. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.) akceptoval ústavní konformitu ustanovení §114b odst. 5 občanského soudního řádu, podle něhož "[j]estliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen (...)." Citované ustanovení tedy upravuje nástup fikce uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání tzv. rozsudku pro uznání v případě absence včasného a řádného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu. Ústavní soud ve zmíněném plenárním nálezu zdůraznil, že tímto způsobem je sankcionována pasivita žalovaného a nedochází tudíž k omezení autonomie jeho vůle. Dotčená právní úprava navíc sleduje významný legitimní cíl, konkrétně projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, a posiluje zásadu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1298/17 ze dne 18. 8. 2017; usnesení sp. zn. II. ÚS 158/18 ze dne 9. 7. 2018]. Současně je však nezbytné zdůraznit, že obecné soudy mají povinnost přistupovat k fikci uznání nároku a rozsudku pro uznání mimořádně obezřetně a využívat je pouze v případech nepochybných [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229)], neboť při jejich uplatnění dochází k jistému omezení možnosti žalované (stěžovatelky) naplno využívat svá procesní práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 454/04 ze dne 30. 3. 2006 (N 75/40 SbNU 755)].
10. Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal porušení těchto principů obecnými soudy a z ústavního hlediska nelze napadeným rozhodnutím nic vytknout. Stěžovatelce byl platební rozkaz spojený s kvalifikovanou výzvou řádně doručen, byla poučena o následcích nevyhovění kvalifikované výzvě a zcela bez významu není ani to, že v řízení byla prakticky po celou dobu právně zastoupena. Navíc stěžovatelka si patrně byla vědoma toho, že její podání ze dne 28. 11. 2016 nesplňuje požadavky plynoucí z kvalifikované výzvy soudu, jelikož uvedla, že jej "odůvodní bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 30 dnů ode dne podání tohoto odporu," tj. ve lhůtě stanovené soudem. Navzdory tomu bylo stručné odůvodnění odporu s alespoň základním vylíčením skutečnosti, na nichž stěžovatelka staví svoji obranu, a listinnými důkazy, kterých se dovolává, zasláno okresnímu soudu prostřednictvím datové schránky právního zástupce stěžovatelky až dne 2. 1. 2017, tedy pět dnů po marném uplynutí lhůty. Navíc stěžovatelka v uvedeném doplnění odporu neuvedla žádné (vážné) důvody, proč se ve stanovené lhůtě nemohla řádně vyjádřit (§114 b odst. 5 občanského soudního řádu). S ohledem na to Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně chráněná práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu