ECLI:CZ:US:2019:2.US.3077.18.1
sp. zn. II. ÚS 3077/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem nám. Kinských 7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 11 Tdo 69/2018-27, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 5. 9. 2017 č. j. 13 To 183/2017-297 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 1 T 6/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny rozličné aspekty jeho práva na spravedlivý proces hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) trestního zákoníku (dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu), pročež stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců a k trestu propadnutí věci. Okresní soud uvedl, že stěžovatel páchal trestnou činnost navzdory skutečnosti, že v listopadu 2015 mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let se zkušební dobou v délce tří let. Stěžovatel a státní zástupkyně podali odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"). Ten rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že odvolání stěžovatele zamítl a k odvolání státní zástupkyně zrušil výrok prvostupňového soudu o trestu a nově rozhodl, že stěžovateli se ukládá trest odnětí svobody v délce tří let. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že dovolání odmítl.
3. Stěžovatel ve své nestandardně strukturované ústavní stížnosti rozporuje jednotlivé závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud. Bod po bodu (pozn. - tyto body patrně odkazují na jednotlivé odstavce odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu se shodným číselným označením) stěžovatel vyjmenovává, z jakého důvodu s těmito závěry nesouhlasí, považuje je za chybné, nepřesné nebo nezákonné. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí došlo k nepřípustnému zúžení jeho práva na přístup k dovolacímu soudu a porušení zásad spravedlivého procesu - především k porušení zásady in dubio pro reo, k deformaci důkazů a k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné námitky stran protiústavnosti napadených rozsudků okresního a krajského soudu.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Je nezbytné zdůraznit, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud podotýká, že v ústavní stížnosti stěžovatele se ústavněprávní argumentace hledá mimořádně obtížně. Námitky stěžovatele jsou zpravidla skutkového charakteru, téměř výlučně se vztahují k výrazům a tvrzením, které Nejvyšší soud použil v tom kterém odstavci odůvodnění napadeného usnesení, a ve svém souhrnu netvoří koherentní celek. Pouze na začátku ústavní stížnosti je lakonicky uvedeno, že "došlo k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu a porušení zásad spravedlivého procesu, když z mého pohledu došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a poté i k deformaci obsahu těchto důkazů při jejich hodnocení," aniž by byly tyto myšlenky dále rozvedeny.
8. Nejprve se Ústavní soud zabýval otázkou, zda došlo k protiústavnímu zúžení stěžovatelova práva na přístup k dovolacímu soudu. Úvodem je nutno předeslat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, čemuž odpovídá i právní úprava přípustnosti dovolání a taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání. A proto je-li dovolání podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b trestního řádu (např. stěžovatel se v něm de facto domáhá, aby dovolací soud měnil skutková zjištění nižších soudů), musí být odmítnuto. S ohledem na povahu a obsah stěžovatelem uplatněných námitek - jež se do značné míry shodují s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti - má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud nepochybil, pokud odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Takový postup byl v souladu s platnou a účinnou právní úpravou a nelze jej považovat za protiústavní. Ústavní soud má rovněž za to, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je v tomto ohledu logické, srozumitelné, přehledné, pečlivé a založené na vhodných ustanoveních trestního řádu.
9. Dále Ústavní soud zkoumal, zda mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů neexistuje extrémní rozpor a zda nedošlo k deformaci jejich obsahu, a dospěl k závěru, že nikoli. Stěžovatel neupřesnil, ke kterým důkazům se tato námitka vztahuje a v čem by měl uvedený extrémní rozpor spočívat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se nicméně podává, že vyjádření stěžovatele v průběhu trestního řízení byla obecnými soudy vyhodnocena jako doznání. Kupříkladu krajský soud k tomu uvádí, že stěžovatel "připustil, že na políčcích kolem (tam specifikovaného objektu - pozn.) pěstoval rostliny konopí, tyto následně sklidil, usušil a v této formě konzumoval, popř. vyráběl různé výrobky;" stěžovatel pouze rozporoval množství a velikost pěstovaných rostlin konopí a jejich obsah látky THC. Kormě doznání stěžovatele vycházely obecné soudy z řady dalších důkazů, včetně znaleckých posudků, ohledání místa, zajištěných věcí (rostlin a semen konopí, rostlinného materiálu, prostředků k pěstování a udržování rostlin konopí, prostředků k užívání konopí, výrobků z konopí atd.), svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Dle názoru Ústavního soudu není mezi těmito důkazy a skutkovými zjištěními patrný žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí nedospěl ani k závěru, že by v řízení před obecnými soudy mohlo dojít k deformaci obsahu provedených důkazů. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nepovažuje ani za svévolná, nelogická nebo nesrozumitelná.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu