ECLI:CZ:US:2019:2.US.3084.19.1
sp. zn. II. ÚS 3084/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. H. J., zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem Novotného lávka 5, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 69 Co 374/2018-390, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 8. 2018, č. j. 50 P 106/2018-230, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo nezletilého být slyšen v soudním řízení podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, a dále jeho právo na právní pomoc v řízení před soudy a právo být přítomen při projednání věci zaručené v čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla věc významná pro nezletilého V., na které se jeho rodiče, tj. stěžovatelka a otec, P. M., nemohli shodnout [srov. ustanovení §466 písm. j) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.")]. Konkrétně se jednalo o stěžovatelkou navrhovaný zápis nezletilého do Evropské školy (ES Luxembourg II), s nímž otec nesouhlasil.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též jen "obvodní soud") byl návrh stěžovatelky zamítnut s odůvodněním, "že možnost pokračování v základním vzdělávání nezletilého [pozn. Ústavního soudu: rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 11. 2017, č. j. 50 Nc 6162/2017-122 (rozsudek nabyl právní moci dne 22. 12. 2017) bylo rozhodnuto, že nezletilý se svěřuje do střídavé péče rodičů] v Lucemburku není v době rozhodování v nejlepším zájmu nezletilého, naopak jeho nejlepším zájmem je setrvat v jemu známém prostředí, v docházce do základní školy v České republice."
4. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obvodního a městského soudu nesouhlasí. Namítá, že nezletilý v průběhu řízení opakovaně vyslovil názor, resp. přání studovat na Evropské škole v Lucemburku. Napadá (z jejího pohledu) dílčí pochybení v průběhu dokazování (např. s ohledem na provedený znalecký posudek uvádí, že "otec odpovídá na V. otázky týkající se dalšího vzdělávání neurčitě nebo vůbec, a navíc ho zastrašuje hrozbami zcela nedůvodných omezení"). Stěžovatelka uzavírá, že "soudy obou stupňů porušily její právo na spravedlivý proces tím, že posoudily zájem nezletilého v rozporu s jeho vysloveným přáním studovat na Evropské škole v Lucemburku, aniž by mu svůj postup před rozhodnutím srozumitelně vysvětlily způsobem odpovídajícím jeho věku").
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné předně zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí ve věci významné pro nezletilého v intencích ustanovení §466 písm. j) z. ř. s. Stěžovatelka nicméně (a povýtce) staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládala v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatelka tak s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá prosazení jí předkládaného návrhu.
8. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o věci významné pro nezletilé dítě, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy a především posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře dále zdůrazňuje, že v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé mají obecné soudy povinnost zjistit a zohlednit stanovisko, názor či přání nezletilého dítěte (z recentní judikatury srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019).
10. Ve vztahu ke kritériu přání dítěte Ústavní soud konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)].
11. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které musí obecné soudy při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž tyto se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503) či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte, přičemž nelze například a priori vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Povinnost zohlednit postoj nezletilých dětí Ústavní soud zdůraznil rovněž ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3489/15 (bod 33) či nálezu sp. zn. II. ÚS 3765/11 (bod 33), v němž zdejší soud obecným soudům vytknul, že odmítly respektovat, lépe řečeno připustit, že i nezletilý (v té době 7-8letý) může mít vlastní názor a může činit vlastní rozhodnutí a úsudky.
12. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro vyhovění návrhu stěžovatelky týkajícího se zápisu nezletilého do Evropské školy, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují.
13. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy při rozhodování kladly důraz především a právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Obecné soudy zjistily stanovisko nezletilého jak prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tak i následně osobním pohovorem s nezletilým (srov. rozsudek městského soudu, bod 19), S nezletilým nadto hovořil rovněž znalec z oboru psychologie, který byl do řízení přibrán odvolacím soudem (srov. rozsudek městského soudu, bod 19). Obecné soudy tedy odvodily závěr, že v nejlepším zájmu nezletilého je jeho ponechání v současném prostředí, mimo jiné ze znaleckého posudku psychologa, a dále též ze stanoviska kolizního opatrovníka (srov. rozsudek městského soudu, bod 22).
14. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě neméně podstatné, že obvodní i městský soud dostatečně odůvodnily, proč nepřevzaly postoj nezletilého, který preferoval zápis do školy v Lucemburku, když uvedly, že "nezletilý má nejasnou představu o svém vzdělávání, jakož i o životě v neznámém prostředí v zahraničí, který si nedovede představit", a poukázaly na znalecký posudek psychologa, "že jeho přání a tento jeho názor jsou do velké míry zvnitřnělé" (srov. rozsudek městského soudu, body 15 a 20). Ústavní soud nehodlá na těchto závěrech cokoliv zpochybňovat, ba naopak má za to, že v nyní projednávaném případě obecné soudy shora nastíněným ústavním požadavkům kladeným na řízení ve věcech péče soudu o nezletilé dostály, což ovšem vylučuje možnost uplatnění jeho kasační pravomoci.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu