ECLI:CZ:US:2019:2.US.3100.19.1
sp. zn. II. ÚS 3100/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ivy Doležalové, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2019 č. j. 21 Co 202/2019-457, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení krajského soudu, jakož i z dalšího přiloženého spisového materiálu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by byla žalovanému MUDr. Jiřímu Doležalovi (bývalý manžel stěžovatelky, dále jen "žalovaný") uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 237 500 Kč. Předmětná částka měla představovat nevyplacenou polovinu zisku z pronajímání nemovitosti ve (stále ještě nevypořádaném) společném jmění stěžovatelky a žalovaného.
3. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 5. 2019 č. j. 14 C 85/2017-404, nařídil předběžné opatření, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce do tří dnů od doručení tohoto usnesení částku 1 237 500 Kč. Soud dospěl k závěru, že v dané věci je zapotřebí zatímně upravit právní poměry účastníků. Konkrétně uvedl, že žalovaný si ponechává ve své dispozici plnou výši měsíčně placeného (obdrženého) nájemného, které je spojeno s užíváním nemovitosti náležející do dosud nevypořádaného společného jmění účastníků, a jeho část proto náleží stěžovatelce.
4. Krajský soud shora označeným usnesením změnil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (viz předchozí bod) tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 237 500 Kč, zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl krajský soud k závěru, že ve věci není dán ani jeden z důvodů pro vydání předběžného opatření (zde konkrétně naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků a obavy z ohrožená výkon budoucího rozhodnutí). Poukázal přitom na to, že stěžovatelka se v podstatě domáhá jakéhosi částečného vypořádání společného jmění účastníků v době, kdy ještě nedošlo k jeho vypořádání rozhodnutím soudu. Vyhověním návrhu stěžovatelky by však podle soudu došlo k faktickému prejudikování konečného rozhodnutí, což je v poměrech předběžného opatření nepřípustné. V daném případě ještě není ani známa hodnota masy společného jmění účastníků a způsob jeho rozdělení a nelze tak učinit závěr o tom, zda vůbec a v jaké výši bude stěžovatelce svědčit pohledávka z vypořádání společného jmění.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti provádí rozsáhlou rekapitulaci skutkového stavu daného případu a rozhodnutí soudů, včetně citace jejich jednotlivých pasáží. Ústavněprávní argumentace stěžovatelky přitom spočívá především v jejím přesvědčení, že rozhodnutím krajského soudu byla porušena její základní práva garantovaná Listinou. Jednou z námitek je též nesouhlas stěžovatelky s tím, že krajský soud při rozhodování nepřihlédl k novým skutečnostem, které v průběhu odvolacího řízení doplnila.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se lze ústavní stížností domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. sp. zn. Pl. ÚS 16/09 nález ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
9. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Krajský soud tudíž v řízení zvolil zcela správně takový postup, v rámci něhož při rozhodování nepřihlédl k novým tvrzením stěžovatelky. S námitkami stěžovatelky se soud adekvátním způsobem vypořádal a poměrně rozsáhle též odůvodnil svůj závěr o nemožnosti vydání předběžného opatření. Argumentace stěžovatelky tak, jak je obsažena v ústavní stížností, je spíše pokračující polemikou s rozhodnutím krajského soudu, vůči němuž nemá k dispozici žádné jiné prostředky obrany v rámci právního řádu. Ústavnímu soudu však nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecného soudu, a to tím spíše, jestliže předmětem řízení není meritorní posouzení věci. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s příslušnými právními předpisy, je dostatečným způsobem odůvodněno, přičemž jeho závěr není neudržitelný. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu