ECLI:CZ:US:2019:2.US.3118.18.1
sp. zn. II. ÚS 3118/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRASO a. s., se sídlem Šantova 656/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Miloslavem Drbálkem, advokátem se sídlem Na Návsi 15, Radslavice 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 č. j. 23 Cdo 2204/2018-352, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 12. 2017 č. j. 75 Co 342/2017-285 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017 č. j. 28 C 208/2016-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci.
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení, jakož i z přiložené plné moci ze dne 6. 8. 2016 a dalších návrhů učiněných stěžovatelkou v průběhu řízení se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy bylo posouzení žádosti stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2017 č. j. 28 C 208/2016-107, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě podané stěžovatelkou. K zastavení řízení přistoupil Okresní soud v Olomouci poté, co právní zástupce stěžovatelky JUDr. Viktorjeník při jednání dne 23. 5. 2017 vzal žalobu (po poradě se stěžovatelkou) v celém rozsahu zpět.
3. Okresní soud v Olomouci žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2017 č. j. 28 C 208/2016-107 zamítl poté, co dospěl k závěru, že žádost byla podána opožděně. Uvedl, že usnesení o zastavení řízení bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 30. 5. 2017 a nabylo právní moci dne 15. 6. 2017, přičemž stěžovatelka proti němu podala odvolání teprve dne 18. 8. 2017, které doplnila dne 18. 9 2017 spolu s žádostí o "navrácení lhůty pro odvolání". Důvodem pro zmeškání měla být tvrzená špatná rodinná situace právního zástupce JUDr. Viktorjeníka. Soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě je možné za "odpadnutí překážky", kvůli níž stěžovatelka zmeškala lhůtu k podání odvolání, považovat právě datum 18. 8. 2017 - tedy den, kdy podala odvolání. Žádost o prominutí zmeškání lhůty však stěžovatelka uplatnila až o měsíc později (viz výše). Nadto soud konstatoval, že ani stěžovatelkou uváděný důvod zmeškání není omluvitelným důvodem ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř.
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci posoudil odvolání stěžovatelky jako nedůvodné a usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutím ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, jsou důvodem pro prominutí zmeškání lhůty zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, které nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu a po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit. Proto takovým důvodem nemohou být překážky trvalého charakteru tak, jako je tomu i v projednávané věci. Poté se soud vypořádal tvrzenou neplatností a neúplností plné moci udělené stěžovatelkou právnímu zástupci JUDr. Viktorjeníkovi. Soud uzavřel, že plná moc udělená tomuto právnímu zástupci je typickou procesní plnou mocí zmocňující advokáta ke všem úkonům v řízení, tedy i ke zpětvzetí žaloby.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Konstatoval, že z dovolání není zřejmé, která právní otázka má být podle stěžovatelky řešena; dovolání proto trpí vadou, pro kterou nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podává v podstatě dvě stěžejní námitky. Předně stěžovatelka namítá, že plná moc udělená právnímu zástupci JUDr. Viktorjeníkovi neměla od počátku potřebné náležitosti a neopravňovala právního zástupce k tomu, aby v průběhu řízení mohl vzít zpět podanou žalobu. Ke zpětvzetí žaloby stěžovatelka svého právního zástupce nezmocnila a nedala mu k tomu nikdy pokyn. Uvedené obecné soudy nezkoumaly, čímž se dopustily porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále uvádí, že nesouhlasí se způsobem, jakým se obecné soudy vypořádaly s otázkou zmeškání lhůty k podání odvolání ze strany stěžovatelky, resp. posouzením důvodů, které jí v podání odvolání řádně a včas zabránily. Argumentuje tím, že právní zástupce JUDr. Viktorjeník stěžovatelce včas nesdělil, že předmětné řízení bylo zastaveno a stěžovatelka nevěděla, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud v závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz například usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15).
7. Předně je zapotřebí uvést, že stěžovatelka podstatnou částí ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí obecných soudů v řízení, které bylo pravomocně zastaveno. Jedná se především o námitku stran zmocnění právního zástupce stěžovatelky ke zpětvzetí žaloby a otázku platnosti či určitosti plné moci. Uvádí, že plná moc nebyla udělena stěžovatelkou, ale Janem Mazurákem jako fyzickou osobou. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu spisu nevyplývá, že by konkrétně tuto námitku stěžovatelka uplatňovala v řízení před obecnými soudy. Pokud by tuto námitku stěžovatelka použila ve svém odvolání, pak by se jí nepochybně obecné soudy zabývaly. Stěžovatelka však nebyla dostatečně dbalá ochrany svých práv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 881/07). Ústavní soud ve své judikatuře opakované dovodil, že "zásah Ústavního soudu nastupuje jako prostředek ultima ratio až po vyčerpání všech ostatních prostředků, které platné právo poskytuje k ochraně práv. Bylo by zásahem do pravomoci ostatních státních orgánů a narušením ústavního principu dělby moci, kdyby Ústavní soud zasahoval i v situaci, kdy ostatním státním orgánům (např. správním orgánům nebo obecným soudům) nebyla dána příležitost rozhodnout o sporné otázce obyčejného práva v situaci, kdy se fyzická nebo právnická osoba domnívá, že došlo k nezákonnému zásahu do jejího práva. Zjednodušeně řečeno, osoba musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud ... Není přípustné, aby tyto námitky a argumenty, ač byly stěžovatelce k dispozici již v předchozí době, byly poprvé předloženy až v ústavní stížnosti" (nález ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 2111/07, N 160/51 SbNU 3). Stěžovatelčina nová námitka je tedy dle judikatury Ústavního soudu nepřípustná (srov. též např. aktuální usnesení ze dne 21. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 783/18).
8. Dále Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci neobstojí ani námitka stěžovatelky stran posouzení postupu obecného soudu v rozporu s ustanovením §58 odst. 1 o. s. ř. Předmětné ustanovení upravuje obecně vymezení důvodu, jehož úspěšné prokázání ze strany účastníka řízení vede k navrácení zmeškané lhůty (ten závisí vždy na konkrétních okolnostech) a tedy k pokračování v řízení a dále jasně stanovenou lhůtu k podání žádosti. Ústavní soud již v nálezu ze dne 5. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 396/01 uvedl, že je věcí obecného soudu, aby úkon stěžovatele posoudil v souladu s ust. §58 odst. 1 o. s. ř., aby se tedy zabýval pouze tím, zda měl stěžovatel pro své zmeškání omluvitelný důvod, a zda podal návrh na prominutí zmeškání lhůty spolu se zmeškaným úkonem v zákonné lhůtě 15 dnů; uvedená lhůta je v daném případě stanovena ve prospěch ochrany práv účastníka řízení a její využití je proto v jeho procesní dispozici.
9. Obecné soudy dospěly k závěru, že žádost o prominutí zmeškání lhůty byla v posuzované věci podána měsíc po odpadnutí překážky (namítaná nevědomost o vydání rozhodnutí ze strany stěžovatelky). Je logické, že Okresní soud v Olomouci jako okamžik, od něhož plynula lhůta k podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, označil podání stěžovatelky označené jako "PROTEST proti USNESENÍ" ze dne 18. 8. 2017. Jde k tíži stěžovatelky, jestliže s uvedeným podáním nespojila též příslušnou žádost v souladu s ustanovením §58 odst. 1 o. s. ř. a snažila se uvedenou vadu zhojit až o měsíc později.
10. Pokud jde o otázku omluvitelnosti důvodů vedoucích účastníky řízení ke zmeškání lhůty k provedení úkonu, Ústavní soud v tomto ohledu není oprávněn zasahovat do úvah soudu, jestliže jsou - tak, jako v nyní posuzované věci - dostatečně odůvodněné a je z nich zřejmé, jaké okolnosti soud vedly k daným závěrům. Ústavní soud zdůrazňuje, že jde primárně toliko o uvážení obecných soudů, jejichž závěry jsou v souladu s příslušnými právními předpisy i judikaturou zejména Nejvyššího soudu.
11. Závěrem lze dodat pouze to, že námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti jsou spíše otázky profesní odpovědnosti příslušeného advokáta. Ústavní soud nezjistil, že by v napadeném rozhodnutí došlo k ústavněprávnímu pochybení a taktéž neshledal, že by postup obecných soudů byl projevem svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Do závěrů obecného soudu tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu