ECLI:CZ:US:2019:2.US.3122.19.1
sp. zn. II. ÚS 3122/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Litera Plzeň, s. r. o., se sídlem Školní 940/68, Plzeň, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2019, č. j. 13 Co 136/2019-510, 13 Co 137/2019, 13 Co 138/2019, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 25. 9. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. v záhlaví citovaného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní stížností napadeným výrokem bylo rozhodnuto takto:
"Usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 74 EXE 3558/2016-407, se ve výroku I až III mění tak, že exekuce vedená pověřeným soudním exekutorem JUDr. Josefem Lavičkou, Exekutorský úřad Cheb, pod sp. zn. 176 EX 04108/16 pro náklady oprávněného v exekučním řízení a náklady exekuce soudního exekutora, se nezastavuje. [...] Ve výroku IV se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. 12. 2018, č. j. 176 EX 04108/16-093, se neruší."
3. Stěžovatelka tvrdí, že daný výrok krajského soudu je nesprávný a nespravedlivý, neboť to byl ve skutečnosti oprávněný, kdo zavinil zastavení exekuce, protože stěžovatelka mu jím požadovaná data (jednalo se o exekuci na nepeněžité plnění) vydala již dne 8. 1. 2017. Nadto stěžovatelka doložila znaleckým posudkem, že jí vydaná data neměla pro oprávněného (Klub českých turistů) žádnou hodnotu, jelikož je nepotřeboval.
4. Ústavní soud z databáze infosoud.justice.cz, jakož i dotazem u Okresního soudu v Plzni zjistil, že stěžovatelka souběžně s ústavní stížností podala dovolání k Nejvyššímu soudu, kterým napadá rozhodnutí krajského soudu kromě výroků o nákladech řízení, když však sama v dovolání uvádí, že jde o - k věci samotné - závislý výrok (srov. strana 6 dovolání).
5. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. V daném případě z výše uvedeného vyplývá, že proti nyní napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni jako celku bylo dovolání přípustné a o této možnosti byla stěžovatelka také řádně poučena. Ze shora citované internetové databáze a současně z informace Okresního soudu Plzeň-město je přitom zřejmé, že toto dovolání stěžovatelka skutečně podala a bude o něm rozhodováno.
8. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř., byť by se jednalo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená ustanovením §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovatelce běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Pokud by byla totiž ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.
9. Výrok o náhradě nákladů řízení má pak v této souvislosti k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv je si proto Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, když by Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší. Ostatně i samotná stěžovatelka v dovolání (str. 8) uvádí, že rozhodnutí ve věci dovolání samozřejmě bude zasahovat i do náhrady nákladů řízení.
10. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyla srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněna po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, srov. k tomu též např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1033/19 ze dne 10. 4. 2019].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj