ECLI:CZ:US:2019:2.US.3131.18.2
sp. zn. II. ÚS 3131/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, AK se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 18. 7. 2018 č. j. MSP-191/2016-MOT-T/65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušena jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] ve spojení s právem na azyl (čl. 43 Listiny), jakož i zásada non-refoulement.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 29. 5. 2017 č. j. 3 Nt 131/2016-688, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu je přípustné. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2017 č. j. 2 To 62/2017-747 zamítnuta. Proti uvedeným rozhodnutím soudů byla podána ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3062/17 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ministr spravedlnosti poté rozhodnutím ze dne 18. 7. 2018 č. j. MSP-191/2016-MOT-T/65 povolil na základě uvedených soudních rozhodnutí vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu podle zatýkacího rozkazu Kyjevského okresního soudu města Charkova ze dne 7. 8. 2012, a to pro podezření ze spáchání trestných činů nedotknutelnosti obydlí (§162 odst. 1 trestního zákona Ukrajiny), opakovaného vydírání na základě předešlé dohody skupiny osob (§189 odst. 2 téhož zákona), opakovaného vydírání na základě předešlé dohody skupiny osob, kterým byla způsobena škoda zvlášť velkých rozměrů (§189 odst. 4 téhož zákona), a přisvojení si moci a hodnosti veřejného činitele (§353 odst. 2 téhož zákona). Ústavní soud však zatím vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti odložil usnesením ze dne 21. 9. 2018, a to do pravomocného skončení řízení ve správním soudnictví o (již druhé, bod 8) žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu.
3. V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ministr spravedlnosti v rozporu s judikaturou Ústavního soudu rozhodl o povolení vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu v době, kdy probíhal soudní přezkum rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 6. 2018 č. j. OAM-22/LE-LE05-LE05-2018 o nepřípustnosti stěžovatelovy opakované žádosti o mezinárodní ochranu a o zastavení řízení. Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí podal správní žalobu s žádostí o přiznání odkladného účinku, v době vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti požíval stěžovatel status žadatele o mezinárodní ochranu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
5. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
6. Rozhodnutím ministra spravedlnosti se končí řízení o vydání do cizího státu, v jehož rámci je posuzována žádost cizího státu o vydání osoby za účelem trestního stíhání nebo výkonu již uloženého trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spočívajícího ve zbavení svobody. Rozhodnutí o povolení vydání představuje právní základ pro jeho realizaci, a tím i pro s ní spojený razantní zásah do ústavně zaručených práv a poměrů vydávané osoby, pročež s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny nelze rozhodování o něm vyloučit ze soudního přezkumu. Zákonodárce si byl tohoto požadavku vědom a do řízení o vydání jej promítl specifickým, byť nikoli nepřípustným způsobem. S ohledem na skutečnost, že k realizaci vydání musí dojít bezprostředně nebo v relativně krátké době po jeho povolení ministrem spravedlnosti, svěřil posouzení otázky, zda není dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání, ještě před jeho rozhodnutí soudům. Podmínění rozhodnutí o povolení obligatorním rozhodnutím soudu představuje nejvyšší možnou garanci, že realizací vydání nedojde k porušení základních práv a svobod vydávaného. Ministr spravedlnosti v rámci řízení o vydání ani nepřezkoumává ani nenahrazuje rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání a jeho věcnou správností se zabývá pouze s ohledem na možnost využití svého oprávnění předložit věc k přezkoumání Nejvyššímu soudu. Jinak se ale jeho vlastní rozhodování omezuje pouze na zjištění, zda v otázce přípustnosti vydání soud pravomocně rozhodl a zda nenastala některá ze skutečností uvedených v §97 odst. 2 a 4 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, nebo případně jiná skutečnost, která by navzdory uvedenému rozhodnutí představovala právní překážku povolení vydání. Ministr spravedlnosti je rovněž oprávněn nepovolit vydání i v případě, kdy soud vyslovil jeho přípustnost. Smysl tohoto uvážení se však omezuje především na zohlednění politických aspektů vydání, které z povahy věci nemohou být předmětem soudního rozhodování.
7. Vztahem extradičního řízení k souběžně probíhajícímu řízení o udělení mezinárodní ochrany se Ústavní soud zabýval již několikrát [viz zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.) a navazující nález sp. zn. III. ÚS 665/11 ze dne 10. 9. 2013 (N 160/70 SbNU 477)]. Dospěl k závěru, že vydání nelze povolit v případě, že nebylo pravomocně skončeno řízení o první žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu. Za situace, kdy zákon předpokládá, že řízení o udělení mezinárodní ochrany i soudní řízení o přípustnosti vydání mohou být vedena současně, přičemž výsledek každého z nich může nezávisle na pořadí, v jakém tato řízení skončí, mít relevanci pro rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání, nesmí být osobě, o jejíž vydání jde, upřena možnost, aby byla projednána její žádost o udělení mezinárodní ochrany. Ve výše uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 665/11 však Ústavní soud zdůraznil, že "[k] porušení těchto práv by nicméně nemohlo dojít v případě, pokud by osoba, o jejíž vydání jde, žádala v průběhu řízení o vydání o udělení mezinárodní ochrany ze stejných nebo obdobných důvodů, tj. aniž by se změnily rozhodné poměry, opakovaně poté, co bylo skončeno řízení o její první žádosti. Její vydání za těchto okolností by z povahy věci nemohlo působit zásah do výše uvedených práv."
8. V posuzovaném případě Ministerstvo vnitra posoudilo stěžovatelovu stížnost jako nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel podal opakovanou žádost, aniž by uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a téhož zákona. Ministerstvo vnitra shledalo, že se jedná o již druhou žádost o mezinárodní ochranu, ve které stěžovatel uvádí zcela totožné důvody jako v řízení o předchozí žádosti o mezinárodní ochranu. Důvody žádosti o mezinárodní ochranu (tj. obava stěžovatele z možného pronásledování ze strany ukrajinské státní moci z důvodu stěžovatelovy znalosti kompromitujících informací, možnost ovlivnění trestního stíhání ze strany současných ukrajinských politiků a hrozící nebezpečí z důvodu stěžovatelova ruského původu) Ministerstvo vnitra řádně posoudilo již v řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž rozhodlo tak, že se stěžovateli mezinárodní ochrana v žádné formě neuděluje. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2017 č. j. 1 Az 25/2017 - 79 a Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost usnesením ze dne 25. 1. 2018 č. j. 9 Azs 403/2017-29 odmítl pro nepřijatelnost (obě rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz). Tvrzení o souvislosti napadení stěžovatele ve vazební věznici s nátlakem ukrajinských orgánů na jeho osobu vyhodnotilo Ministerstvo vnitra obdobně jako předchozí tvrzení o údajném pokusu o vraždu stěžovatele agentem ukrajinské tajné služby jako nevěrohodné. I pokud by však toto tvrzení bylo pravdivé, nejedná se o novou skutečnost, nýbrž pouze o pokračování již posuzovaného azylového příběhu.
9. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že vzhledem k tomu, že soudní přezkum před správními soudy se týkal rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nepřípustnosti opakované žádosti o mezinárodní ochranu, ve které stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti, nebyl ministr spravedlnosti povinen čekat před rozhodnutím o povolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu na pravomocné ukončení soudního přezkumu. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud ve věci žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu opakovaně rozhodl a podanou kasační stížnost proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Ostravě odmítl (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2018 sp. zn. 7 Azs 392/2018, dostupné z www.nssoud.cz).
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu