ECLI:CZ:US:2019:2.US.3133.19.1
sp. zn. II. ÚS 3133/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. T., zastoupené JUDr. Kristýnou Dolejšovou Kabelovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Ke Stírce 490/16, Praha 8, proti platebnímu rozkazu Okresního soudu Plzeň-město č. j. 13 C 49/2007-7 ze dne 2. 7. 2007, za účasti Okresního soudu Plzeň-město jako účastníka řízení, o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost platebního rozkazu Okresního soudu Plzeň-město č. j. 13 C 49/2007-7 ze dne 2. 7. 2007 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 25. 9. 2019 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město, jímž měla být porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky. S ústavní stížností stěžovatelka spojila také návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Napadeným platebním rozkazem okresní soud uložil stěžovatelce jako žalované, aby do 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu zaplatila žalobkyni (Plzeňské městské dopravní podniky, a.s.), pohledávku ve výši 1 006 Kč s úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 8 454 Kč, nebo podala odpor u podepsaného soudu.
3. Z ústavní stížnosti vyplývá, že dotčená pohledávka vznikla v roce 2006, kdy stěžovatelka cestovala prostředkem městské hromadné dopravy v Plzni a na výzvu kontrolního orgánu se nevykázala platným jízdním dokladem
4. Stěžovatelka, které v době v řízení před okresním soudem bylo devět let, byla v řízení zastoupena svou matkou jako zákonnou zástupkyní. Stěžovatelka nicméně uvádí, že v dané době zřejmě nebyla v péči matky; matka zejména z důvodu své drogové závislosti dlouhodobě zanedbávala péči o stěžovatelku, která byla nakonec zcela odebrána z její péče, a to podle svých vzpomínek asi v letech 2008-2009, tj. ve svých 10 nebo 11 letech, přičemž ani později se do péče matky nevrátila.
5. Aktuálně vůči stěžovatelce probíhá exekuce na pohledávky přiznané napadeným rozhodnutím okresního soudu a náklady exekuce, a to formou srážek z rodičovského příspěvku.
6. Stěžovatelka namítá, že v řízení před okresním soudem nebyla řádně zastoupena. S ohledem na svůj věk neměla plnou procení způsobilost, ovšem řádný výkon jejích práv nemohla zajistit a nezajistila ani její matka a stěžovatelka sama nebyla o řízení nijak informována a nebyl zjišťován její názor na věc. Matka stěžovatelku zastupovala pouze formálně, fakticky se soudem nijak nekomunikovala ani si řádně nepřebírala zaslané písemnosti; v důsledku celkově jednala v rozporu se zájmy stěžovatelky, což ovšem stěžovatelka nemohla nijak ovlivnit nebo se proti tomu bránit. Navíc mezi stěžovatelkou a její matkou existoval střet zájmů, neboť rodiče stěžovatelce neposkytovali finanční prostředky na jízdné, a tak nepředcházeli vzniku dluhů stěžovatelky. Stěžovatelka v daném případě měla být v řízení řádně zastoupena opatrovníkem, což se však nestalo, a tím ji v důsledku bylo znemožněno před obecnými soudem jakkoliv jednat. Mimoto v řízení nebyla nijak zjišťována možnost zastoupení stěžovatelky otcem, respektive možnost doručování otci. Nakonec stěžovatelka brojí také proti neúměrně vysoké výši náhrady nákladů řízení.
7. Ústavní soud dal prostor k vyjádření k ústavní stížnosti, včetně návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, okresnímu soudu i žalující společnosti. K návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se okresní soud ani žalující společnost nevyjádřily.
8. Ústavní soud konstatuje, že podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem a že rozhodnutí, jímž Ústavní soud vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle uvedeného ustanovení může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
9. Tyto podmínky považuje Ústavní soud v projednávaném případě za splněné. Odklad vykonatelnosti je sice institutem výjimečným a citované ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno vykládat restriktivně (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1433/11 ze dne 21. 7. 2011 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2127/14 ze dne 8. 7. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz); ovšem je zřejmé, že v projednávaném případě, s ohledem na majetkové poměry stěžovatelky a žalobkyně, znamená výkon rozhodnutí pro stěžovatelku (fyzickou osobu, jejíž exekvovatelný příjem přestavuje rodičovský příspěvek) zcela zřejmě nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout žalobkyni (akciové společnosti). Zároveň odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí neodporuje ani žádný důležitý veřejný zájem (obdobně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3134/19 ze dne 22. 10. 2019 v jiné věci stěžovatelky a usnesení sp. zn. I. ÚS 3970/14 ze dne 24. 5. 2016).
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vyhověl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. Tímto rozhodnutím není jakkoli předjímán výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu