ECLI:CZ:US:2019:2.US.3154.18.1
sp. zn. II. ÚS 3154/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Stanovice, se sídlem Stanovice 32, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 35, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Co 100/2018 ze dne 26. 6. 2018, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva obrany České republiky a Vojenských lesů a statků ČR, s. p. jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") stěžovatelka napadla rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj sp. zn. SP21998/2014-529101, č. j. SPU 668695/2015/129/Lou ze dne 22. 12. 2015, kterým nebyly stěžovatelce vydány do vlastnictví nemovitosti v k. ú. Doupovské Hradiště.
2. Krajský soud rozsudkem sp. zn. 19 C 10/2016 ze dne 8. 3. 2018 zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.). O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle §142 odst. 1 za použití §150 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). Soud vyšel z účelu zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Zároveň vyslovil, že nelze přehlédnout, že vedlejší účastník Vojenské lesy a statky ČR, s. p. se nechává v restitučních sporech zastupovat advokátem, přičemž Ústavní soud ve svých nálezech už několikrát konstatoval, že i u státu, resp. jeho organizačních složek, lze presumovat dostatečné materiální a personální vybavení, aby byl schopen hájit svá rozhodnutí, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů.
3. Proti II. výroku o náhradě nákladů řízení podali vedlejší účastníci Ministerstvo obrany České republiky a Vojenské lesy a statky ČR, s. p. odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení změnil a přikázal stěžovatelce zaplatit Ministerstvu obrany České republiky 2 788 Kč a Vojenským lesům a statkům ČR, s. p. 40 409 Kč. Vrchní soud neshledal, že by se v přezkoumávané věci jednalo o tak výjimečný případ, pro který by z důvodů zvláštního zřetele hodných neměla být přiznána náhrada nákladů řízení.
4. Proti rozhodnutí vrchního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které tvrdí, že mechanickou aplikací podústavního práva ve vztahu k výrokům o nákladech řízení došlo k zásahu do práv stěžovatelky garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Ústavní soud požádal o vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Krajský soud ve svém vyjádření argumentačně navázal na rozsudek ve věci a přiklonil se k nepřiznání náhrady nákladů řízení. Vrchní soud zopakoval svou argumentaci z napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastník Vojenské lesy a statky ČR, s. p. zopakoval svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a vedlejší účastník Ministerstvo obrany České republiky rovněž Ústavnímu soudu sdělil, že považuje usnesení vrchního soudu za ústavně konformní. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků nepřinesla ve věci nic nového, Ústavní soud nepovažoval za nutné posílat tato vyjádření stěžovateli k replice.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků a svou prejudikaturou a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - takové pochybení v projednávané věci však Ústavní soud nezjistil.
7. Ústavní stížnost směřuje proti nákladovým výrokům rozsudku vrchního soudu. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
8. Nad to Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1832/17 ze dne 18. 7. 2017 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1640/15 ze dne 20. 10. 2015). Tak je tomu i v projednávaném případě, neboť Ústavní soud v minulosti v analogické situaci opakovaně vyložil, že vedlejší účastník je státní podnik spadající do rezortu Ministerstva obrany a měl by disponovat patřičným právně administrativním aparátem. Posuzovaná věc se však vymyká běžné agendě, se kterou pracovníci vedlejšího účastníka setkávají. Spor o vydání pozemků nebo nahrazení rozhodnutí v řízení podle části V. občanského soudního řádu je problematikou specifickou, a bylo proto účelné, nechal-li se vedlejší účastník zastoupit externím advokátem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1460/18 ze dne 29. 5. 2018 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1703/18 ze dne 29. 5. 2018).
9. Ústavní soud proto s ohledem na popsaná dřívější rozhodnutí Ústavního soudu podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu