ECLI:CZ:US:2019:2.US.3160.19.1
sp. zn. II. ÚS 3160/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Aleny Makovcové, zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, sídlem nám. Kinských 76/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1499/2019-224 ze dne 18. 6. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 330/2018-198 ze dne 5. 12. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 28/2014-159 ze dne 26. 4. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených v čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 28/2014, stěžovatelka se žalobou u téhož soudu domáhala po České republice - Městskému soudu v Praze zaplacení částky 311 777 Kč s příslušenstvím jako doplatku platu a náhrady výdajů za rok 2011. Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 110 370 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 201 407 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II). K odvolání stěžovatelky i žalované Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem výrok I prvostupňového rozhodnutí změnil tak, že žalobu co do částky 50 358 Kč zamítl. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť závěry odvolacího soudu shledal souladnými s ustálenou rozhodovací praxí.
Podstatou stěžovatelčiny žaloby bylo, že jí jako soudkyni Městského soudu v Praze byl v roce 2011 nesprávně vyplacen plat, jelikož byl stanoven na základě nesprávného statistického údaje a navíc platová základna nebyla stanovena jako trojnásobek průměrné hrubé nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře. Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou v části, v níž stěžovatelka poukazovala na použití chybného statistického údaje pro výpočet platové základny. S tím se ztotožnil i odvolací soud, podle kterého nicméně obvodní soud neučinil úplná skutková zjištění ve vztahu k zaúčtovanému platu v roce 2011, jelikož pominul, že stěžovatelce byl za prosinec 2011 zaúčtován plat ve výši 145 318 Kč, nikoli 94 960 Kč. Zamítavý výrok II nalézacího soudu se pak týkal nároku stěžovatelky odvíjejícího se od požadavku stanovení platu jako trojnásobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře.
Ústavní stížnost stěžovatelka pojala zejména jako polemiku s nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ze dne 19. 7. 2016 a sp. zn. Pl. ÚS 28/13 ze dne 10. 7. 2014, které považuje za nelogické, vycházející z neexistujících skutečností a rozporné s principem právní jistoty i se zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka také poukázala na to, že Ústavní soud sám připouští, že jím vyslovené názory mohou být překonány, ovšem soudy se spokojily s odkazy na citované nálezy a se stěžovatelčinými protiargumenty se nevypořádaly, přičemž i odmítly provést stěžovatelkou navrhované důkazy. Stěžovatelka se také domnívá, že obvodní soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 236/13 ze dne 16. 7. 2015, neboť písemně žádala soud o společné projednání žalob stěžovatelkou u obvodního soudu podaných, soud tak nicméně "svévolně" neučinil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně otázce zpětného doplacení platových nároků do výše tzv. trojnásobku za období 2011 až 2014 zabýval, a to nikoli pouze v citovaných nálezech, nýbrž i v řadě usnesení, kterými odmítal ústavní stížnosti vzešlé z řízení o obdobných žalobách, jakou podala stěžovatelka (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1700/19 ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 53/19 ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3692/18 ze dne 12. 2. 2019 či sp. zn. III. ÚS 2673/18 ze dne 2. 10. 2018). Ústavní soud neshledává ani ve světle stěžovatelčiny argumentace žádný důvod a smysl znovu již mnohokrát předloženou argumentaci opakovat, a proto na veškerá výše uvedená rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
Stěžovatelčinými námitkami (a navrženými důkazy) se koneckonců dostatečně zabývaly již obecné soudy, které vysvětlily, proč nepovažovaly její argumenty za významné, či dokonce hovořící ve prospěch překonání početné, ustálené a již dlouhodobé judikatury Ústavního soudu. Lze dodat, že ačkoli názor vyslovený Ústavním soudem překonán být může, odkaz na plenární nález Ústavního soudu řešící totožnou otázku představuje zásadní argument, což platí zvláště tehdy, je-li nálezů více či jsou dále podpořeny usneseními obsahujícími stejné závěry. V takovém případě by k názorovému obratu mělo docházet s ohledem na požadavek právní jistoty skutečně jen výjimečně, a to v případě předložení mimořádně významných a přesvědčivých protiargumentů.
Jde-li o postup nalézacího soudu, který se údajně ocitl v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 236/13, Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka tuto argumentaci vůbec nevznesla v odvolání ani dovolání. Navíc rozhodně nelze tvrdit, že by obvodní soud postupoval "svévolně", neboť stěžovatelce na jednání dne 5. 12. 2017 srozumitelně, logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč za dané procesní situace nepovažoval postup podle §112 občanského soudního řádu za vhodný.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu