ECLI:CZ:US:2019:2.US.3173.18.1
sp. zn. II. ÚS 3173/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele MSc Arch. Aleše Hanáka, zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 4, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 22 Cdo 1871/2018-436, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Šárky Hubatkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Blansku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 6 C 257/2014, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Vedlejší účastnice se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatele k v žalobě blíže specifikovaným nemovitým věcem (stavebnímu pozemku, jehož součástí je stavba užívaná jako rekreační chalupa, a přilehlé zahradě) s tím, že předmětné nemovité věci přikáže do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, jíž by soud současně stanovil povinnost zaplatit stěžovateli přiměřenou částku za vypořádání jeho spoluvlastnického podílu.
4. Této žalobě bylo rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 6 C 257/2014-345 vyhověno, když okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitým věcem (výrok I.), tyto nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice (výrok II.), jíž zároveň zavázal k povinnosti zaplatit stěžovateli na náhradě jeho spoluvlastnického podílu částku ve výši 207 500 Kč (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.).
5. Rozhodnutí okresního soudu bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 1. 2018 č. j. 37 Co 110/2017-408 jako věcně správné potvrzeno (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 26 123,90 Kč (výrok II.).
6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 22 Cdo 1871/2018-436 odmítnuto (výrok I.), neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání proto není přípustné, a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 11 422 Kč (výrok II.).
III.
7. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že se dovolací soud nevypořádal adekvátně se všemi dovolacími námitkami, které v dovolání uplatnil, čímž zároveň aproboval protiústavní závěry, resp. postup soudů nižších stupňů v řízení o vypořádání spoluvlastnictví. Uvedl, že ve svém dovolání namítal, že se soudy nižších stupňů opomněly vypořádat se dvěma důkazními návrhy, konkrétně s návrhem na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem vypracovaným znalcem nebo znaleckým ústavem s kombinovanou specializací ceny a odhady nemovitostí a historická architektura, a to k otázce ceny sporných nemovitých věcí za účelem zvýšení jejich ceny s přihlédnutím ke kulturní, historické a architektonické hodnotě domu, a dále pak ohledáním samotného domu za účelem zjištění, zda projekty jeho rekonstrukce předložené účastníky zachovají architektonické a dispoziční provedení stavby. Další dovolací výtkou stěžovatele vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů byla skutečnost, že soudy nižších stupňů v rozporu s §127 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nevyslechly znalkyni Mgr. Augustinkovou, Ph.D. a dále neprovedly dokazování výslechem manželů Romany a Jaroslava Tušlových, Jiřího Toula, Lenky Dvořákové a manželů Elišky a Miloše Hanákových, ačkoli jejich výslechu nic nebránilo, a namísto toho se spokojily s písemným prohlášením těchto osob, čímž stěžovateli odepřely právo klást těmto osobám své otázky. Posledními dvěma námitkami, s nimiž se dle názoru stěžovatele dovolací soud nevypořádal, byly námitky extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů a tvrzení, že soudy nižších stupňů v rozporu s příslušnou rozhodovací praxí dovolacího soudu nezohlednily všechna kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví, resp. určení, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána do výlučného vlastnictví. Protože tyto otázky vznesené stěžovatelem v jeho dovolání nebyly Nejvyšším soudem zodpovězeny, příp. byly nesprávně označeny za nezpůsobilé dovolacího přezkumu, vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, jakož i práva na ochranu vlastnictví.
IV.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i vyžádaného spisového materiálu, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
11. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovu námitku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. takového odůvodnění, které by nemělo korespondovat s rozsahem stěžovatelova dovolání. K tomu Ústavní soud podotýká, že principům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neodporuje, když rozhodující soud podrobně nereaguje na každý jednotlivý projev nesouhlasu účastníka, jestliže přitom dostojí povinnosti vypořádat se se všemi námitkami pro řízení relevantními; z odůvodnění musí být zřejmé, z jakého důvodu nemůže obstát účastníkem uplatněná argumentace (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3968/17 ze dne 30. 8. 2018 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 706/16 ze dne 17. 5. 2016, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tomuto požadavku Nejvyšší soud podle názoru soudu Ústavního v nyní posuzované věci dostál, neboť jeho rozhodnutí je řádně, srozumitelně a logicky odůvodněno a naplňuje požadavky vyplývající z práva účastníka na soudní ochranu. K jednotlivým námitkám stěžovatele Ústavní soud v podrobnostech uvádí následující.
12. Ústavní soud především nemůže souhlasit s tvrzením, že by se dovolací soud nevypořádal s dovolací námitkou, že se soudy nižších stupňů opomněly vypořádat se dvěma důkazními návrhy stěžovatele, konkrétně s návrhem na provedení důkazu dalším revizním znaleckým posudkem a dále ohledáním samotného domu, neboť tato námitka byla dovolacím soudem řádně vypořádána (viz str. 5 rozhodnutí dovolacího soudu), když dovolací soud připomenul, že předmětné důkazní návrhy soudy nižších stupňů neprovedly z důvodu jejich nadbytečnosti, přičemž připomněl také to, na základě jakých úvah soudy nižších stupňů k závěru o jejich nadbytečnosti dospěly. Za tohoto stavu proto Ústavní soud nemohl v žádném případě uzavřít, že by dovolací soud v tomto ohledu jakkoli pochybil.
13. Ústavní soud neshledal ani to, že by dovolací soud nezohlednil námitky stěžovatele týkající se (údajně) nesprávného provedení některých důkazů. Dovolací soud v souvislosti s těmito námitkami poukázal na skutečnost, že tvrzené vady řízení jsou pouze subsidiárním dovolacím důvodem a samy o sobě nejsou postačující k tomu, aby dovolání bylo shledáno přípustným, není-li v jejich souvislosti vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání. Dovolací soud přitom uzavřel, že v nyní posuzovaném případě stěžovatel takové otázky procesního práva, při nichž se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, sice vymezil, dovolací soud však v této souvislosti žádné procesní pochybení krajského soudu nezjistil. Ústavní soud tak ani v tomto bodě nemůže uzavřít, že by Nejvyšší soud nepostupoval ústavně konformním způsobem, neboť z jeho rozhodnutí zřejmě plyne, z jakého důvodu se předmětnými dovolacími námitkami blíže nezabýval.
14. Obdobně pak Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení, že se dovolací soud nevypořádal s námitkou tvrzeného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů, resp. chybějících skutkových zjištění. To proto, že dovolací soud ve svém rozhodnutí zcela jednoznačně uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze dle jeho názoru stěžovatelem namítaný nesoulad dovodit, neboť z rozhodnutí krajského soudu se podávají jak skutková zjištění, z nichž krajský soud vycházel při svém rozhodování, včetně úvahy, jak byly pro rozhodnutí zásadně významné důkazy hodnoceny, tak i krajským soudem přijatý právně kvalifikovaný závěr (viz str. 6 rozhodnutí dovolacího soudu).
15. Za důvodné Ústavní soud nepovažuje konečně ani tvrzení stěžovatele, že se dovolací soud nevypořádal s jeho námitkou, že soudy nižších stupňů při rozhodování, kterému ze spoluvlastníků přikáží předmětné nemovité věci do výlučného vlastnictví, nezohlednily všechna relevantní kriteria, konkrétně pak skutečnost, že stěžovatel je ve srovnání s vedlejší účastnicí schopen provést rekonstrukci domu v mnohem větším rozsahu a s výrazně lepším budoucím využitím pro bydlení i práci, a to při zachování jeho historické a architektonické hodnoty, jak stěžovatel tvrdil. To proto, že dovolací soud se touto námitkou stěžovatele obsáhle zabýval (viz str. 2 až 4 rozhodnutí dovolacího soudu), přičemž konstatoval, že soudy nižších stupňů vymezily rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato posoudily ve vzájemné souvislosti, a to včetně kritéria budoucí rekonstrukce objektu, která se jeví jako nutná. Dovolací soud v této souvislosti poukázal na skutková zjištění soudů nižších stupňů, které vzaly za prokázané, že stěžovatel i vedlejší účastnice jsou oba odhodláni dům zrekonstruovat, přičemž oba rovněž disponují finančními prostředky, z nichž bude možné rekonstrukci financovat. Připomenul též závěr krajského soudu, který objasnil, že předmětný dům není v současnosti kulturní památkou, při jejíž rekonstrukci by bylo nutné postupovat podle pravidel vyžadovaných pro památkově chráněný objekt, a z tohoto důvodu proto nezohlednil argumentaci stěžovatele, že coby architekt je schopen rekonstrukci provést lépe. Tento závěr krajského soudu dovolací soud neshledal nepřiměřeným, přičemž Ústavní soud v této souvislosti neshledal nic, co by dovolacímu soudu mohl vytknout.
16. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze než uzavřít, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí řádně dostál všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jeho rozhodnutí kladeny, přičemž Ústavní soud neshledal na jeho straně žádného pochybení, natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance. Ústavní soud má naopak za to, že předmětná ústavní stížnost je založena toliko na pokračujícím nesouhlasu stěžovatele s výsledkem rozhodovací činností soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že předmětné nemovité věci mají být přikázány do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, namísto do výlučného vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel se pak prostřednictvím ústavní stížnosti snaží (skrze námitku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o jeho dovolání) otevřít možnost nového (a pro sebe příznivějšího) posouzení věci. Takto pojatá argumentace, která navíc zásadním způsobem nekoresponduje se skutečným obsahem odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, však v řízení před Ústavním soudem nemůže obstát.
VI.
17. Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu