ECLI:CZ:US:2019:2.US.3207.19.1
sp. zn. II. ÚS 3207/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného Mgr. Danielem Chmelou, advokátem se sídlem Kounicova 13/271, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 608/2019-1296 ze dne 25. 6. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 11. 2018 stěžovatele uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 4 roků a trest propadnutí věci a současně bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným. Obžaloby z dalších skutků specifikovaných v odkazovaném rozsudku byl stěžovatel zproštěn.
3. Krajský soud v Brně k odvolání státní zástupkyně rozsudkem ze dne 16. 1. 2019. zrušil rozsudek Městského soudu v Brně v celém rozsahu. Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil celý výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 9 T 113/2017-129 ze dne 17. 10. 2017 a dále výrok o vině pod body 1, 3, 4D a trestu z rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 118/2017-200 ze dne 15. 2. 2018, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad. Krajský soud poté uznal stěžovatele vinným z jednání popsaného pod celkem 19 body, a to za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Stěžovateli byl uložen společný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců, trest propadnutí věci a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 5 let. Dále byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 3 let a bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné zamítnuto.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Dle Nejvyššího soudu stěžovatel svými námitkami převážně napadá učiněná skutková zjištění. Nejvyšší soud by ovšem do hodnocení důkazů mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by to bylo odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K takové situaci přitom dle Nejvyššího soudu nedošlo. Z činnosti popsané pod bodem 1 rozsudku krajského soudu stěžovatele usvědčoval kamerový záznam z bankomatu, přičemž stěžovatel byl ztotožněn nejen porovnáním rysů obličeje na základě fotografií, ale zejména na základě skvrny na hřbetu pravé ruky, jakož i dalšími důkazy. Z činnosti popsané pod bodem 2 rozsudku krajského soudu stěžovatele usvědčovala výpověď poškozeného, podle níž bylo vozidlo v době krádeže odemčeno a nacházely se v něm klíče. Biologická stopa na hrušce řadicí páky vozidla není jediným důkazem stěžovatelovy viny, jak uvádí stěžovatel, ale i listinné důkazy. Podle Nejvyššího soudu městský i krajský soud vyložily, z jakých důvodů považují výpověď jednoho ze svědků za rozporuplnou a nepřesvědčivou, a vyvrátily obhajobu stěžovatele týkající se alternativního způsobu, jak se mohla jeho biologická stopa dostat na řadicí páku vozidla. Stejně tak činnost popsaná pod bodem 9 je dostatečně prokázána zejména výpověďmi svědků, a to včetně naplnění subjektivní stránky. V této souvislosti se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou, že tento znak skutkové podstaty není dostatečně vyjádřen v příslušené skutkové větě rozsudku krajského soudu. Podle Nejvyššího soudu se totiž stěžovatel domáhá pouze exaktnějšího popisu děje, avšak skutek je v příslušné části výroku popsán dostatečně tak, že jsou v něm vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty a je vyloučena záměna skutku s jiným. Jde-li o skutek popsaný pod bodem 14 rozsudku krajského soudu, stěžovatel je usvědčován vedle dalších důkazů i výpovědí zasahujícího příslušníka Policie ČR. Tomu měl stěžovatel na výzvu předat injekční stříkačku a uvedl, že by se v ní měl nacházet pervitin užívaný pro vlastní potřebu stěžovatele.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že nebylo dostatečně prokázáno, že se dopustil činnosti popsané v bodech 1, 2, 9 a 14 rozsudku krajského soudu. Vytýkaná pochybení podle něj nenapravil ani Nejvyšší soud. Skutkem dle bodu 1 má být stěžovatel dle obecných soudů v zásadě usvědčen prostřednictvím kamerového záznamu u bankomatu, přičemž na takto pořízených fotografiích má být vidět stěžovateli do obličeje. Podle stěžovatele však vyfotografované postavě není vidět celý obličej a není evidentní, že jde o stěžovatele. Nadto dle stěžovatele nebyl zajištěn žádný jiný důkaz o jeho přítomnosti v daném čase na daném místě, ani o manipulaci s bankomaty a platebními kartami. Ani důkazy o tom, že vnikl do uzamčeného areálu a do rodinného domu, z něhož odcizil mimo jiné i kabelku s platební kartou, nebyl dle stěžovatele dostatečně prokázán, o čemž podle něj svědčí i odůvodnění rozsudku krajského soudu.
6. Spáchání skutku pod bodem 2 ze strany stěžovatele obecné soudy odůvodnily biologickou stopou na řadící páce vozidla a dalšími listinnými důkazy, dále také tím, že jeden ze svědků nepotvrdil stěžovatelovu obhajobu, že ve vozidle v minulosti jel společně se stěžovatelem. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením výpovědí svědků ze strany obecných soudů. Namítá, že je značně nepravděpodobné, že by při "jinak náhodném tipování a odcizení vozidla natrefil právě na toto vozidlo" a že "by při svých znalostech, resp. zkušenostech zanechal v tomto vozidle stopy", měl-li by úmysl je odcizit.
7. Ke skutku pod bodem 9 stěžovatel uvádí, že se neztotožňuje s konstatováním Nejvyššího soudu, podle něhož ve skutkové větě byly popsány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně naplnění subjektivní stránky. I když dle stěžovatele se ve skutkové větě uvádí, že vozidlo bylo nastartováno pomocí klíčů, které stěžovateli téhož dne předala jiná osoba blízko zaparkovaného vozidla v místech, kde byly tyto klíče nalezeny, skutková věta podle stěžovatele nijak nevyjadřuje, že stěžovatel věděl, že šlo o klíče nalezené.
8. Ohledně skutku pod bodem 14 stěžovatel namítá, že nebylo dostatečně prokázáno, že injekční stříkačka patří jemu, a nikoliv další osoba. Podle stěžovatele se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami a hodnocení výpovědí jimi provedené neobstojí.
9. Dle stěžovatele napadané usnesení Nejvyššího soudu nenapravilo zásadní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a porušuje tak jeho právo na spravedlivý proces, zásadu in dubio pro reo a ústavní princip zákazu libovůle. K ústavní stížnosti bylo připojeno i písemné vyjádření sepsané stěžovatelem osobně, které se ovšem rovněž týká hodnocení důkazů ze strany obecných soudů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Stěžovatel ve své stížnosti brojí proti tomu, jak obecné soudy v jeho věci hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud je však do hodnocení důkazů ze strany obecných soudů oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz již nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), z poslední doby např. nález sp. zn. II. ÚS 1113/16 ze dne 29. 11. 2016 (N 228/83 SbNU 559), bod 16 a násl., nebo nález sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. 5. 2017 (N 92/85 SbNU 571), bod 14 a násl.; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
12. Námitky stěžovatele představují pouhou polemiku s tím, jak obecné soudy v projednávané věci hodnotily důkazy. Tyto námitky nesvědčí o tom, že by ve stěžovatelově případě byla učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Za této situace tudíž, jak již bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Nadto je třeba konstatovat, že již Nejvyšší soud se v napadeném usnesení zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se hodnocení důkazů. Nejvyšší soud vyložil, proč se dle jeho názoru v projednávané věci nejedná o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžovatel ve své stížnosti nepředložil žádnou argumentaci, proč považuje toto hodnocení Nejvyššího soudu za nesprávné a z ústavního hlediska za neudržitelné, a pouze v obecné rovině vytýká Nejvyššímu soudu, že nenapravil pochybení, kterých se dle názoru stěžovatele dopustil krajský soud.
13. Vedle toho stěžovatel brojí proti tomu, jakým způsobem byla formulována skutková věta pod bodem 9 rozsudku krajského soudu, neboť z ní podle stěžovatele není seznatelné, že došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že popis skutku je dostatečný ve vztahu k jednotlivým znakům skutkové podstaty a vylučuje záměnu skutku s jiným. Tato námitka ovšem rovněž představuje pouze pokračující polemiku s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel neuvedl, v čem se podle něj vymyká způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s touto námitkou, z ústavněprávního rámce. Ani tato námitka tak nemá ústavněprávní rozměr.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu