ECLI:CZ:US:2019:2.US.3208.19.1
sp. zn. II. ÚS 3208/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 15 Co 227/2019-216, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu, v řízení o svéprávnosti a opatrovnictví člověka rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") k návrhu stěžovatele výrokem I. rozsudku ze dne 30. 1. 2019, č. j. 0 Nc 22033/2018-134, o omezení svéprávnosti jeho bratra, M. H., tak, že tento nadále není schopen nakládat s finančními prostředky převyšujícími částku 200 Kč a činit právní jednání s tím spojená, včetně uzavírání kupních, darovacích a jiných smluv, není schopen činit právní jednání ve vztahu k zajišťování sociálních dávek a důchodů včetně záležitostí bydlení, není schopen činit právní jednání v pracovněprávní oblasti ve vztahu k uzavírání dohod o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách či srážkách ze mzdy, není schopen činit právní jednání vážící se k jeho zdravotnímu stavu včetně souhlasu s medikací a hospitalizací a je schopen být nositelem volebního práva aktivního, nikoli však práva pasivního. Výrokem II. jmenoval K. H., matku posuzovaného, jeho opatrovnicí. Zvláštním opatrovníkem pro správu jmění jmenoval obvodní soud stěžovatele, kterého zmocnil k zastupování opatrovance ve všech řízeních před orgány státní moci a správy týkajících se finančních záležitostí a správy jmění (výrok III.).
4. K odvolání posuzovaného, stěžovatele a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 rozhodl Městský soud v Praze ("městský soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. jej zrušil. Ustanovení dvou opatrovníků totiž odvolací soud považoval za problematické, a to zejména s ohledem na změnu situace oproti stavu, kdy rozhodoval obvodní soud. Odvolací soud přihlédl k nedostatečné spolupráci mezi stěžovatelem a jeho matkou, přičemž uvedl, že "při fakticky celodenní péči [matky o posuzovaného] je těžké si představit, že by mohla tuto zajistit, aniž by měla výhradní dispozici s finančními prostředky posuzovaného a pouze závisela na posouzení [stěžovatele], zda konkrétní výdaj může či nemůže vynaložit, když potřeby se neustále mění." Dále zohlednil, že "matka o posuzovaného pečuje řádně od jeho narození, bydlí s ním a žije ve společné domácnosti, on je na její péči zvyklý, důvěřuje jí a sám si přeje, aby opatrovnictví vůči němu vykonávala ona." Uvedl, že stěžovatel s posuzovaným a matkou nežije, v kontaktu je pouze tehdy, když mu posuzovaný zavolá, neboť jindy má telefon vypnutý a komunikovat se tak dá pouze přes matku, což je problematické. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že pro posuzovaného bude nejlepší, když bude mít pouze jednoho opatrovníka a jeho finance bude spravovat jen jedna osoba, a to konkrétně ta, která o něj i fakticky pečuje.
5. Vzhledem k problémům vzniklým v předchozím období, kdy hospodaření s majetkem posuzovaného zajišťovala matka, přičemž toto hospodaření označil obvodní soud za "chaotické a nekontrolovatelné" [pozn. Ústavního soudu: v roce 2015 byly posuzovanému, zastoupenému jeho matkou, přiznány účelové příspěvky na tři zvláštní zdravotní pomůcky v celkové výši 176.214 Kč; matka posuzovaného však tyto finanční prostředky využila k zakoupení osobního vozu v ceně 100.000 Kč a opravě svého staršího automobilu (v ceně 80.000 Kč), který přenechala k užívání třetí osobě (srov. spis, č. l. 96-97); proti posuzovanému byla následně nařízena exekuce směřující k vrácení poskytnutých příspěvků, jež byla realizována přikázáním pohledávky z jeho účtu stavebního spoření (srov. spis, č. l. 29)], stanovil odvolací soud matce posuzovaného povinnost předkládat soudu prvního stupně jednou za čtvrt roku zprávu o financích posuzovaného a současně konstatoval, že "neosvědčí-li se matka jako řádný hospodář [...] pak by asi nepřipadalo v úvahu jiné řešení, než minimálně opětovné ustanovení zvláštního opatrovníka pro jmění posuzovaného."
6. Závěry městského soudu nyní stěžovatel napadá překládanou ústavní stížností. Obdobně jako v předchozím řízení poukazuje zejména na to, že "opatrovníkem M. H. je K. H., a to přesto, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je nepochybné, že je osobou, která již posuzovaného významně finančně poškodila, když ho připravila o finanční prostředky v celkové výši cca 360.000 Kč (180.000,- Kč příspěvky na zvláštní pomůcky, které mu za tyto státem poskytnuté prostředky nepořídila a namísto toho je použila ve svůj prospěch a prospěch třetí osoby, a celoživotní úspory ve výši dalších cca 180.000,- Kč na účtu stavebního spoření, které byly posuzovanému exekučně zabaveny v důsledku jednání matky)." Uvádí, že napadené rozhodnutí je zcela v rozporu se smyslem a účelem institutu opatrovnictví, jež spočívají v ochraně posuzované osoby. Stěžovatel naznačuje, že posuzovaný je ovlivněn matkou, která před ním záměrně tají veškeré informace o jeho finanční situaci.
7. Poté, co se Ústavní soud pečlivě seznámil s obsahem ústavní stížnosti i obsahem příslušného spisu a přezkoumal napadené rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Stěžovatel nicméně svou argumentací v ústavní stížnosti, založenou na polemice s právním názorem obecných soudů, které neshledaly důvody pro stěžovatelem požadované vyloučení matky z funkce opatrovnice posuzovaného, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví (již i proto, že své námitky uplatňuje opakovaně), která mu ovšem nepřísluší.
9. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik vybočující, že by překročil meze ústavnosti, což se nicméně v nyní projednávaném případě nestalo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) ze dne 8. 7. 1999; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel nyní dovolává, není nárokem na úspěch ve věci či rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení.
10. Jádrem stěžovatelovy argumentace je námitka, že matka posuzovaného byla jmenována jeho (jedinou) opatrovnicí, a to navzdory skutečnosti, že jej v minulosti prokazatelně finančně poškodila, přičemž se dovolává toho, aby byl opatrovníkem posuzovaného jmenován právě jen on nebo jiná osoba odlišná od matky.
11. Ústavní soud nezpochybňuje názor stěžovatele v tom ohledu, že smyslem a účelem institutu opatrovnictví je zajištění ochrany opatrovance, což ostatně zdejší soud potvrdil již dříve ve své nálezové judikatuře, které se dovolává rovněž stěžovatel [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3333/11 (N 168/70 SbNU 563) ze dne 26. 9. 2013, bod 33, kde bylo v odkazu na komentářovou literaturu konstatováno, že stanovení opatrovníka nesmí být formální věcí, neboť musí jít především o všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů zastoupené osoby, tj. platí, že osoba opatrovníka musí skýtat záruky, že se své funkce zhostí v souladu s tradičním účelem opatrovnictví, nikoliv formálně]. Ústavní soud je však na rozdíl od stěžovatele přesvědčen, že tohoto cíle bylo v nyní projednávaném případě dosaženo.
12. Ústavní soud totiž konstatuje, že napadené rozhodnutí, včetně výroku o jmenování opatrovníka, je dostatečně, řádně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněné a nevykazuje žádné projevy svévole ani jiného pochybení ústavněprávní relevance. Jak totiž vyplývá ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, městský soud při posouzení otázky jmenování opatrovníka, resp. odůvodnění, že jmenování druhého opatrovníka pro správu jmění posuzovaného není v projednávaném případě vhodné, přihlédl k problematické spolupráci mezi stěžovatelem a matkou posuzovaného. Zohlednil, že stěžovatel s posuzovaným (a jeho matkou) již nežije ve společné domácnosti (odstěhoval se v průběhu soudního řízení). V souladu s požadavkem plynoucím z výše citované nálezové judikatury (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3333/11, bod 36) vzal městský soud v potaz i přání samotného posuzovaného a dále přihlédl k okolnosti, že matka posuzovanému poskytuje nezbytnou každodenní péči, a to již od jeho narození. Právě posledně uvedený aspekt má přitom zcela zásadní význam, neboť je logické, aby byla opatrovníkem posuzovaného jmenována právě osoba, která se o něj dlouhodobě či každodenně stará, což je jednoznačně v nejlepším zájmu posuzovaného. Na tomto závěru nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel, jenž se sám domáhá jmenování opatrovníkem, nenaznačuje, jaká je jeho představa stran budoucí každodenní péče o posuzovaného.
13. Městský soud zohlednil rovněž klíčový aspekt - řečeno obvodním soudem - matčina "chaotického" hospodaření s poskytnutým účelovým příspěvkem. Z napadeného rozhodnutí je jednoznačně patrné, že otázka opatrovnictví posuzovaného není vyřešena "nadobro", ale jen prozatímně. Jak již bylo zmíněno výše, městský soud stanovil matce posuzovaného povinnost předkládat čtvrtletní zprávy o způsobu a stavu hospodaření s jeho financemi, přičemž v případě, že se neosvědčí jako řádná hospodářka, je zde zachován prostor pro opětovné ustanovení zvláštního opatrovníka pro jmění posuzovaného. Ústavní soud současně připomíná své předchozí závěry (srov. cit. nález sp. zn. III. ÚS 3333/11, bod 33), z nichž vyplývá, že ne každý (případně možný) rozpor se zájmy opatrovance vylučuje opatrovníka z opatrovnictví. Funkci opatrovníka nemůže vykonávat pouze ten, kdo z důvodů soustavnější a dlouhodobější povahy má s opatrovancem protichůdné zájmy, takže je tu nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší období způsobilý jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a oprávněné zájmy, což ovšem neplatí v případech pouhého ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní situaci (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3871/2010 ze dne 26. 5. 2011). Takové důvody soustavnější a dlouhodobé povahy zakládající protichůdný zájem mezi posuzovaným jako opatrovancem a jeho matkou jako opatrovnicí, jenž by matku z výkonu této funkce vylučoval, však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
14. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, zmínit, že si je vědom těžkostí, s nimiž se musí všichni zúčastnění, tedy stěžovatel, posuzovaný i jejich matka, každodenně potýkat. Zdejší soud, obdobně jako odvolací soud, rovněž velmi oceňuje opravdový zájem stěžovatele o posuzovaného. Současně a opětovně však zdůrazňuje podstatu institutu opatrovnictví, tedy zajištění ochrany opatrovance, která nicméně může být efektivně naplněna a zajištěna pouze za předpokladu překonání napjatých či konfliktních rodinných vztahů.
15. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu