ECLI:CZ:US:2019:2.US.3226.18.1
sp. zn. II. ÚS 3226/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. N. O., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Terynglem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 3 Tdo 329/2018-69, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017 sp. zn. 61 To 236/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 1. 3. 2017 sp. zn. 39 T 121/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými podle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. 39 T 121/2016 byl stěžovatel s dalšími obžalovanými uznán vinným ze spáchání přečinu podplácení podle §332 odst. 1tr. zákoníku. Ke spáchání daného činu mělo dojít, stručně řečeno, tak, že již dříve pravomocně odsouzený M. S. nabídnul na základě instrukcí předaných stěžovatelem a dalším spoluobžalovaným svědkyni úplatek za to, že při výběrovém řízení na uzavření nájemní smlouvy k nebytovému prostoru v budově České pošty, s. p., upřednostní společnost TEXEN, s. r. o. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 000 Kč.
3. Proti výše uvedenému rozsudku stěžovatel podal odvolání k Městskému soudu v Praze, který je usnesením ze dne 16. 8. 2017 sp. zn. 61 To 236/2017 zamítl. Proti zamítavému usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který je napadeným usnesením odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Podle dovolacího soudu v hodnocení důkazů není žádný extrémní rozpor, přičemž i s právní argumentací soudů nižších stupňů se lze ztotožnit.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho jednání nemohlo být posouzeno jako spolupachatelství k trestnému činu podplácení podle §332 tr. zákoníku. Jednalo se podle něj o sice jednání podezřelé a v rozporu s dobrými mravy, avšak nikoli trestné. Obecné soudy se dostatečně nezabývaly stěžovatelovými námitkami ohledně zákonnosti odposlechů. I důkazy takto opatřené jsou ve vztahu ke stěžovateli nepřímé, které netvoří takový ucelený okruh, aby bylo možno usoudit na jeho úmyslné jednání.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávaném případě.
6. Ústavní soud v souvislosti s touto ústavní stížností připomíná, že řízení o ústavní stížnosti je zvláštním a úzce specializovaným řízením, jehož předmětem je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přezkum napadených rozhodnutí z pohledu jejich ingerence do ústavně zaručených základních práv a svobod. Řízení o ústavní stížnosti však není pokračováním trestního řízení. Z této skutečnosti vyplývá především to, že se s ohledem na charakter řízení o ústavní stížnosti a postavení Ústavního soudu nelze ústavní stížností úspěšně domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, přičemž toto pravidlo se vztahuje též na posouzení okolností, za kterých se skutkový děj odehrál, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Zároveň Ústavní soud podotýká, že hodnocení důkazů v trestním řízení je úkolem výhradně obecných soudů, které tak činí na základě zásady volného hodnocení důkazů. Tato zásada vyplývá přímo z principu nezávislosti soudů dle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Respektuje-li obecný soud při realizaci zásady volného hodnocení důkazů veškeré podmínky jemu ústavním pořádkem stanovené, ve svém rozhodnutí uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud pravomoc takto provedené hodnocení důkazů znovu posuzovat, neukáže-li se, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo v případě, kdy učiněné právní závěry z provedených důkazů a odůvodnění rozhodnutí v žádné možné interpretaci nevyplývají. Takové rozhodnutí by bylo nutné považovat za odporující ústavně zaručenému právu na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení se stěžovatel implicitně dovolává.
7. Stěžovatel ústavní stížnost zakládá především na námitkách směřujících k nesprávnému hodnocení skutkových zjištění, přičemž tytéž námitky uplatnil již v předchozích řízeních před obecnými soudy, které se s těmito námitkami již náležitě vypořádaly, což ve svém podání stěžovatel nikterak nereflektuje. Stěžovatel setrvale předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu a provádí vlastní hodnocení důkazů, na jejichž základě bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu (a jemu předcházející rozhodnutí městského a obvodního soudu) vydáno, přičemž obecné soudy udržitelnost těchto tvrzení náležitým provedením hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v jejich vzájemných souvislostech již vyvrátily. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné, aby soudy, které jsou na základě zásady ústnosti dokazování v trestním řízení nejlépe schopny zhodnotit jednotlivé prováděné důkazy, opíraly své závěry o obsah konkrétních důkazů a své závěry také řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledal, že by mezi provedeným hodnocením důkazů a vyvozenými právními závěry byl jakýkoli rozpor.
8. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina a judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud také odkazuje na své předchozí usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 3163/18, kterým odmítl ústavní stížnost spoluobžalovaného proti týmž rozhodnutím, proti nimž brojí stěžovatel v této ústavní stížnosti.
9. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu