ECLI:CZ:US:2019:2.US.3230.19.1
sp. zn. II. ÚS 3230/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Černé, zastoupené Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2059/2018-158 ze dne 5. 6. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 342/2017-130 ze dne 7. 11. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 30 C 52/2016-92 ze dne 15. 5. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka uzavřela spolu se svým tehdejším druhem dne 27. ledna 2014 nájemní smlouvu na byt na dobu určitou od 1. března 2014 do 28. února 2015 s tím, že jeho prodloužení bylo možné sjednat jen písemně. Nájemné bylo sjednáno ve výši 10 500 Kč měsíčně. Dále byl sjednán měsíční nevratný a nezúčtovatelný paušální poplatek za služby ve výši 1 200 Kč. V období od září 2014 do února 2015 stěžovatelka a její druh byt fakticky nevyužívali, neboť nebyl k užívání způsobilý kvůli jeho vytopení. Po únoru 2015 se v té době již bývalý druh stěžovatelky do předmětného bytu vrátil a setrval zde až do dubna 2016. Stěžovatelka v bytě již dále nebydlela. Dne 24. března 2016 vyzvala společnost Prague Properties s. r. o., dále jen vedlejší účastnice řízení, stěžovatelku a jejího bývalého druha k vyklizení bytu, jeho předání a dále ke společnému a nerozdílnému uhrazení dlužných částek za nájemné. Stěžovatelka v průběhu řízení namítala, že by jí neměla být uložena povinnost uhradit dlužné nájemné spolu s bývalým druhem.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 dospěl k závěru, že ve vztahu ke stěžovatelce nebyla žaloba opodstatněná. I když dle §2295 občanského zákoníku má pronajímatel právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá, byla by podle obvodního soudu aplikace tohoto ustanovení ve vztahu ke stěžovatelce nepřiměřeně tvrdá. Po únoru 2015 se totiž vrátil do předmětného bytu pouze bývalý druh stěžovatelky a stěžovatelka sama byt neužívala. Obvodní soud proto uložil pouze bývalému druhovi stěžovatelky povinnost uhradit částku 98 350 Kč. Obvodní soud dospěl mimo jiné k závěru, že se nepodařilo prokázat, že by po skončení nájmu došlo k uzavření nové nájemní smlouvy mezi vedlejší účastnicí a bývalým druhem stěžovatelky. Proti rozsudku podala vedlejší účastnice řízení i stěžovatelka a její bývalý druh odvolání.
3. Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovatelce společně a nerozdílně s bývalým druhem zaplatit vedlejší účastnici částku 98 350 Kč se smluvním úrokem z prodlení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka a její bývalý druh byli společnými nájemci bytu dle §2270 odst. 1 občanského zákoníku, kteří mají dle §2271 občanského zákoníku stejná práva a povinnosti, tudíž i stěžovatelka byla povinna po skončení nájmu byt vyklidit a předat vedlejší účastnici, což však neučinila. Stěžovatelka po skončení nájmu předání bytu s vedlejší účastnicí nijak neřešila a spoléhala na to, že její bývalý druh vyjedná s vedlejší účastnící novou nájemní smlouvu. Tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastnice po skončení nájmu jednala o uzavření nové nájemní smlouvy již jen s bývalým partnerem stěžovatelky, označila vedlejší účastnice ve svém odvolání za nepravdivé tvrzení a dále trvala na tom, že nebylo prokázáno, že by došlo k jednání o této smlouvě. Městský soud konstatoval, že z výpovědi stěžovatelky vyplynulo, že byt sice nevyužívala, ale měla v něm nadále uskladněny věci, a do bytu tak nadále docházela. Vedlejší účastnici řízení tak nebylo možné odepřít ve vztahu ke stěžovatelce nárok na náhradu ve výši ujednaného nájemného plynoucí z §2295 občanského zákoníku.
4. Stěžovatelka ve svém dovolání vyjádřila přesvědčení, že městský soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že nerespektoval pravidla pro hodnocení důkazů, nepřihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, a zároveň vydal překvapivé rozhodnutí. Stěžovatelka se zejména domnívala, že nebyly splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §2295 občanského zákoníku. Měla za to, že je sice možné, že jí s bývalým druhem vznikl společný nájem dle §2270 odst. 1 občanského zákoníku, nikoliv však společná odpovědnost podle §2295 tohoto zákona. Namítala, že toto ustanovení nelze aplikovat ve vztahu k osobě, která byt objektivně neužívala, i kdyby zde předtím existoval společným nájem. Stěžovatelka tvrdila, že ke dni skončení nájmu již v bytě žádné věci neměla. Městskému soudu vytýkala, že nepřesně interpretoval její výpověď ohledně uskladnění věcí v bytě po skončení nájmu, když městský soud tvrdil, že v bytě měla věci i po uplynutí nájemní doby. Stěžovatelka totiž v řízení uvedla: "Nakonec ale do konce roku jsme se do bytu nevrátili, přítel se vrátil sám až zhruba v únoru 2015, v mezidobí jsme měli partnerské problémy. Bylo nám slíbeno, že věci ponechané v bytě budou ochráněny, to se nestalo, nábytek byl potřísněný barvou, v kuchyni jsem našla nedopalky, od cigaret, celkově tedy uvádím, že v bytě jsem bydlela do září 2014 a pak už jsem se do něj nevrátila. K dotazu soudu, jak to, že uvádím, že jsem se do bytu už nevrátil a zároveň mluvím o tom, v jakém stavu byt byl, tak uvádím, že jsem se do něj nevrátila ve smyslu dále už jsem tam nebydlela, ale samozřejmě jsem tam několikrát byla, měl jsem tam všechny věci a tak dále." Z toho podle ní nelze dovodit, že v bytě její věci byly i po únoru 2015, ale pouze to, že se tam vrátila poté, co byl byt znovu způsobilý k užívání. Stěžovatelka navíc tvrdí, že byla v dobré víře, že bývalý druh jedná s vedlejší účastnicí řízení o nové nájemní smlouvě, přičemž jednal-li bývalý druh o nové nájemní smlouvě bez ní, bylo tak vedlejší účastnici známo, že byt po skončení nájmu neužívá.
5. Nejvyšší soud poté napadeným rozsudkem změnil výši přiznaných úroků z prodlení na zákonnou sazbu, avšak ve zbytku dovolání stěžovatelky zamítl. Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení se nevyskytly žádné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí v dané věci. Ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatelka i její bývalý druh uzavřeli společně s vedlejší účastnící nájemní smlouvu, a stali se tak společnými nájemci bytu. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu zopakoval, že užíváním předmětu nájmu je i jeho nevyklizení po skončení doby nájmu. Vyklizení bytu dle §2292 občanského zákoníku nutně zahrnuje též odevzdání klíčů, případně opuštění bytu způsobem, jímž dal nájemce jednoznačně najevo, že zanechává užívání bytu s úmyslem se tam již nevrátit. Tvrzení stěžovatelky, že po uplynutí doby nájmu v bytě již věci neměla, a městský soud tak dezinterpretoval její slova, nebylo pro závěr Nejvyššího soudu relevantní. Stěžovatelka totiž po skončení nájmu, tedy uplynutí doby, na níž byl nájem sjednaný, nepředala vedlejší účastnici klíče a ani byt nepustila takovým způsobem, že vedlejší účastnici muselo být bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že v něm již nebydlí. Stěžovatelka se tak nezprostila svých povinností, které jí v souvislosti s nájmem vznikly a trvaly až do odevzdání bytu.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Podle stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, dále podle čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v neposlední řadě dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv.
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že vedlejší účastnice řízení vůči ní nemá právo na náhradu za užívání bytu podle §2295 občanského zákoníku. Stěžovatelka nepovažuje posouzení věci ze strany městského soudu a Nejvyššího soudu za správné, zákonné a spravedlivé; namítá, že jejich právní závěry jsou extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, z čehož dovozuje porušení práva na spravedlivý proces.
8. Podle stěžovatelky městský soud řádně nezhodnotil všechny důkazy a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Uvedené souvisí zejména s dezinterpretací obsahu výslechu stěžovatelky. Stěžovatelka uvádí, že z výpovědi (rekapitulované výše v bodě 4) je evidentní pouze to, že věci v bytě měla v době rekonstrukce bytu, nikoliv po skončení nájmu, jak uvedl městský soud. Dle stěžovatelky bylo prokázáno, že byt po uplynutí nájemní smlouvy neužívala a ani užívat nemohla. Nad rámec toho stěžovatelka uvádí, že "pokud měl odvolací soud v úmyslu rozsudek soudu prvního stupně změnit, měl nejprve stěžovatelku poučit dle ustanovení §118a občanského soudního řádu."; jelikož tak neučinil, je rozsudek městského soudu překvapivý, čímž došlo k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že v řízení před obvodním soudem bylo prokázáno, že byt po skončení nájmu neužívala a ani užívat nemohla, a pokud byl městský soud jiného názoru, měl stěžovatelku poučit, aby měla možnost tento názor zvrátit či na něj reagovat.
9. Stěžovatelka dále namítá, že bylo ze všech okolností zřejmé, že nehodlala byt po rekonstrukci dále užívat. Udává, že její bývalý partner vyjednával s vedlejší účastnicí uzavření nové nájemní smlouvy. Byly tak dle ní naplněny podmínky pro ukončení nájmu dle §2292 občanského zákoníku, neboť stěžovatelka byt opustila takovým způsobem, že nájem bylo možné ve vztahu k ní bez jakýchkoli pochybností považovat za skončený.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Stěžovatelka nejprve namítá, že pokud měl městský soud v úmyslu rozsudek soudu prvního stupně změnit, měl nejprve stěžovatelku poučit dle ustanovení §118a občanského soudního řádu. Dle stěžovatelky tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud ve své judikatuře k ustanovení §118a občanského soudního řádu uvádí: "... účelem těchto ustanovení je eliminovat účastníku nepříznivý výsledek sporu jen proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž věděl, že taková břemena jej stíhají." [nález sp. zn. III. ÚS 4495/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 87/69 SbNU 385 bod 11); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Toto ustanovení "má sloužit k zajištění předvídatelnosti rozhodnutí sporu", přičemž porušení této zásady představuje porušení práva na spravedlivý proces (nález sp. zn. I. ÚS 2872/18 ze dne 23. 7. 2019, body 31-32). Zákaz překvapivých rozhodnutí ovšem "neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí [...] Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat" [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), bod 42; nález sp. zn. IV. ÚS 233/17 ze dne 27. 2. 2018, bod 37]. V daném případu se ze strany městského soudu o překvapivé rozhodnutí nejednalo, neboť stěžovatelka měla dostatek prostoru účinně argumentovat ke všem otázkám případu. Důležitý bod argumentace stěžovatelky, tedy existence nové nájemní smlouvy mezi bývalým druhem a vedlejší účastnicí řízení, případně jednání o ní, byl rozporován vedlejší účastnicí během řízení u městského soudu, a stěžovatelka tak měla dostatek prostoru pro argumentaci.
12. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud řádně nezhodnotil všechny důkazy a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Stěžovatelka má zejména za to, že městský soud nesprávně interpretoval její výpověď ohledně jejich věcí v bytě, na základě čehož následně dospěl k chybnému závěru. Avšak skutečnost, zda měla stěžovatelka po uplynutí doby, na níž byl nájem sjednaný, v bytě věci či nikoliv, nebyla pro rozhodnutí Nejvyšší soudu podstatná. Klíčové bylo to, zdali stěžovatelka v souladu s §2292 občanského zákoníku byt opustila takovým způsobem, že bylo možné nájem bez jakýchkoliv pochybností považovat za skončený. K tomu ze strany stěžovatelky však dle Nejvyššího soudu nedošlo. Tento závěr nepovažuje Ústavní soud za excesivní, neboť vyjednávání nové smlouvy mezi vedlejší účastnicí a bývalým partnerem nebylo prokázáno a stejně tak nebyly prokázány žádné další okolnosti, ze kterých by mohlo být vedlejší účastnici nezpochybnitelně zřejmé, že se stěžovatelka vystěhovala.
13. Ve zbytku jsou námitky stěžovatelky pouze polemikou s výkladem podústavního práva. Ústavní soud konstatuje, že interpretace podústavního práva je věcí obecních soudů, nikoliv Ústavního soudu. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu