ECLI:CZ:US:2019:2.US.3231.19.1
sp. zn. II. ÚS 3231/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bedřicha Dolejšího, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2019, č. j. 10 As 355/2017-101, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tímto rozsudkem mělo být porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že policejní hlídka zastavila stěžovatele, neboť překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy o více než 20 km/h. Jelikož hlídka měla podezření, že se stěžovatel může vyhýbat přestupkovému řízení, přistoupila k uložení a vybrání kauce zaplacené v hotovosti ve výši 3.500 Kč, a to podle §124a zákona o provozu na pozemních komunikacích. V návaznosti na to podal stěžovatel žalobu proti nezákonnému zásahu, který měl spočívat v neoprávněném výběru kauce a v jejím následném zadržování. Krajský soud však odmítl žalobu pro opožděnost, neboť lhůtu k jejímu podání počítal od okamžiku vybrání kauce. Vybrání kauce představuje podle krajského soudu jednorázový zásah, nikoliv zásah trvající. Důsledky zásahu spočívající ve vybrání finančních prostředků sice trvají, samotný napadený zásah však netrvá - kauce již byla vybrána.
3. Navazujícím rozsudkem Nejvyšší správní soud tyto závěry o opožděnosti žaloby potvrdil, když vyšel zejména z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017, čj. 7 As 155/2015-160 (dále také "rozsudek Eurovia"). V mezidobí ale Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 635/18 ze dne 15. 5. 2018 zrušil rozsudek rozšířeného senátu Eurovia, když mimo jiné uvedl, že v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s. je důležité rozlišovat různé typy zásahů a zohledňovat specifika tzv. trvajících zásahů. V žalobě proti neukončenému trvajícímu zásahu pak začíná lhůta k podání žaloby běžet každý den znovu.
4. Protože Nejvyšší správní soud v této věci z rozsudku Eurovia vycházel, Ústavní soud i tento první rozsudek Nejvyššího správního soudu nálezem sp. zn. IV. ÚS 1568/18 ze dne 23. 5. 2019 zrušil. V případě vybrání kauce podle §124a zákona o silničním provozu je totiž nutné rozlišovat zásah spočívající v samotném vybrání kauce a zásah spočívající v jejím následném zadržování. V prvním případě jde o zásah jednorázový; ve druhém případě jde o zásah trvající, spočívající v udržování tvrzeného protiprávního stavu. Zadržování kauce je zásahem trvajícím (zásahem spočívajícím v udržování tvrzeného protiprávního stavu), a proto lhůta pro podání takzvané zásahové žaloby podle §82 s. ř. s., kterou se dotčená osoba brání proti zadržování kauce, počíná běžet v případě trvajícího zásahu každý den jeho trvání znovu.
5. Nejvyšší správní soud, vycházeje z tohoto závěru nálezu sp. zn. IV. ÚS 1568/18, nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost opět zamítl. Přitom zdůraznil, že od nezákonného výběru kauce je třeba odlišit další a na výběru kauce relativně nezávislou nezákonnost, a to následné zadržování kauce. Nezákonné zadržování kauce bude typicky spočívat v tom, že správní orgán nenaloží s kaucí způsobem, který zákon předvídá. Stěžovatel pak sice formálně namítal jednak nezákonnost výběru kauce, jednak nezákonnost jejího dalšího zadržování; nezákonnost zadržování kauce však spočívala údajně pouze v nedostatku podmínek pro samotný výběr kauce. K samotné nezákonnosti zadržování kauce tak stěžovatel ve správním řízení podle Nejvyššího správního soudu neuváděl nic. Argumentace stěžovatele naopak jednorázový zásah (tedy vybrání kauce) směšuje s trvajícím zásahem v podobě zadržování kauce, čímž si ovšem stěžovatel podle Nejvyššího správního soudu jen chtěl prodloužit subjektivní lhůtu k podání zásahové žaloby proti jednorázovému zásahu. Tato lhůta však již uplynula. Jinak řečeno, stěžovateli se nelíbilo (údajně nezákonné) vybrání kauce. Následné zadržování kauce je podle stěžovatele jen důsledkem prvotní nezákonnosti, tzn. jejího nezákonného výběru. V řízení ale nyní nelze pro opožděnost zkoumat, zda došlo k této prvotní tvrzené nezákonnosti. Přes tuto opožděnost žaloby se přitom nelze překlenout ani myšlenkovou zkratkou o "otrávených plodech z otráveného stromu". Stěžovateli naopak v době rozhodování Nejvyššího správního soudu ve světle nejnovější nálezové judikatury, jak citováno shora, nic nebránilo, aby zadržování kauce zažaloval novou zásahovou žalobou.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Nejvyšší správní soud se totiž podle Ústavního soudu se závěry jím ve věci předcházejícího kasačního nálezu náležitě vypořádal. Je to naopak stěžovatel, kdo se s odůvodněním nyní ústavní stížností napadeného (v pořadí druhého) rozsudku Nejvyššího správního soudu argumentačně značně míjí. Stěžovatel totiž i v ústavní stížnosti setrvale vychází z toho, že nebyly dány důvody pro výběr kauce (stanovisko stěžovatele spočívalo v tom, že údajně nebylo důvodu se domnívat, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení, nechoval se vůči policistům arogantně, není hlášen k trvalému pobytu na obecním úřadu atp.). Ústavní soud proto musí přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že stěžovatel důvod nezákonnosti zadržování kauce spatřuje právě v okolnosti, že nebyl dán důvod k jejímu vybrání (srov. i odst. 33 ústavní stížnosti). Nejvyšší správní soud nicméně v nyní napadeném rozhodnutí dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vysvětlil, že takováto argumentace (a to i proto - jak sám stěžovatel opakovaně zdůrazňuje - že zadržování a výběr kauce jsou dva samostatné zásahy a dva samostatné důvody k podání žaloby) nepostačuje.
9. Stěžovatel by totiž musel např. tvrdit a dostatečně přesvědčivě argumentovat, že správní orgán s kaucí nakládá v rozporu se zákonem, resp. že její další zadržování je protiprávní, což však nečiní ani v ústavní stížnosti. Naopak v ústavní stížnosti připouští, že žalobu proti vybrání kauce podal opožděně a jiné důvody tvrzené nezákonnosti vztahující se k zadržování kauce, kromě absence důvodů k jejímu vybrání, neuvádí. Ani v ústavní stížnosti tedy nepřináší vysvětlení, proč by zamítnutí jeho kasační stížnosti nyní napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu mělo být protiústavní; to platí o to více, že v rozsudku Nejvyššího správního soudu je uvedeno (vztaženo k okamžiku rozhodování o stěžovatelově kasační stížnosti), že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby odůvodněnou žalobu podal proti dalšímu zadržování kauce; zadržování kauce je přitom zásah, jenž musí být i v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 1568/18, a rozdílně od náhledů předchozí judikatury, posuzován jako zásah trvající, a to i s ohledem na počítání lhůt k podání žaloby. Již z toho je rovněž patrno, že se Nejvyšší správní soud stěžovatelem tvrzeným trvajícím zásahem dostatečně zabýval a nemůže se tak z jeho strany jednat o nevypořádanou námitku.
10. Stejně tak pro jeho rozhodnutí nebyl podstatný eventuální chybný postup stěžovatele v otázce pasivní legitimace, kdy tuto je potřeba k zásahu představovanému vybráním kauce a k zásahu představovanému zadržováním kauci identifikovat rozdílně; proto ani případná absence poučení k této otázce nemohla znamenat důvod, proč by měl Nejvyšší správní soud přistoupit ke kasaci rozhodnutí krajského soudu.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu