ECLI:CZ:US:2019:2.US.3239.18.1
sp. zn. II. ÚS 3239/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky P. D., právně zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, AK se sídlem Nová ulice, Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016 č. j. 6 T 187/2014-1025, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2016 č. j. 2 To 145/2016-1089, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 č. j. 7 Tdo 200/2018-48, rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2017 č. j. 6 T 187/2014-1158, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 9. 2017 č. j. 2 To 167/2017-1231 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 č. j. 7 Tdo 202/2018-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Tvrdí, že v její trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva). Kromě toho je přesvědčena, že napadená rozhodnutí obecných soudů vedla k porušení presumpce neviny a zároveň k porušení principu in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Dále podle ní došlo k porušení ústavních předpisů o výkonu soudní moci a o soudní ochraně práv dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a o způsobu rozhodování soudů, zejména ustanovení o vázanosti soudu zákonem při rozhodování dle čl. 95 odst. 1 Ústavy. Navrhla, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 6 T 187/2014-1025 ze dne 9. 3. 2016 uznal stěžovatelkou vinnou ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Částečně byla zproštěna obžaloby. Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání jak stěžovatelka, tak státní zástupce. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodnutím č. j. 2 To 145/2016-1089 ze dne 9. 9. 2016 zamítl, co do rozsahu odvolání státního zástupce (v části, ve které byla stěžovatelka zproštěna obžaloby) byl rozsudek zrušen a vrácen okresnímu soudu. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí dovolání.
3. Okresní soud rozsudkem č. j. 187/2014-1158 ze dne 27. 2. 2017 uznal stěžovatelku vinnou v části, ve které byla původním rozhodnutím zproštěna obžaloby. Tímto rozhodnutím jí byl také uložen nepodmíněný úhrnný společný trest odnětí svobody a byl zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku okresního soudu č. j. 6 T 187/2014-1025 ze dne 9. 3. 2016 (původní) ve spojení s rozhodnutím krajského soudu č. j. 2 To 145/2016-1089 ze dne 9. 9. 2016 (původní). Proti tomu podala stěžovatelka odvolání, které bylo krajským soudem zamítnuto rozhodnutím č. j. 2 To 167/2017-1231 ze dne 14. 9. 2017. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podala dovolání.
4. Nejvyšší soud vydal dvě rozhodnutí. V prvém rozhodnutí č. j. 7 Tdo 200/2018-48 ze dne 20. 6. 2018 dovolání odmítl. Bylo jím napadeno rozhodnutí krajského soudu č. j. 2 To 145/2016-1089 soudu ze dne 9. 9. 2016 (původní). Nejvyšší soud uvedl, že zjistil, že stěžovatelka podala dovolání v zákonné lhůtě prostřednictvím okresního soudu dne 13. 12. 2016. Spis mu ale byl předložen až dne 5. 2. 2018. Stěžovatelka byla původním rozhodnutím okresního soudu zproštěna obžaloby pro jeden skutek. Krajský soud pak zrušil zprošťující výrok a věc vrátil k novému projednání. Proti tomu podala stěžovatelka dovolání (první). V tu chvíli okresní soud nepředložil spis Nejvyššímu soudu k rozhodnutí, ale čekal do doby, než bude celá věc pravomocně skončena. V době předložení věci Nejvyššímu soudu tak byla věc pravomocně skončena rozhodnutím okresního soudu č. j. 6 T 187/2014-1158 ze dne 27. 2. 2017, ve spojení s rozhodnutím krajského soudu č. j. 2 To 167/2017-1231 ze dne 14. 9. 2017, a to tak, že byl stěžovatelce podle §209 odst. 4 trestního zákoníku, za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku, uložen společný úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 9 měsíců. Tímto rozhodnutím byl také podle §45 odst. 1 zrušen výrok o vině a výrok o trestu z původních rozhodnutí, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z vývoje je tedy zřejmé, že v době rozhodování Nejvyššího soudu se jednalo o neexistující rozhodnutí, proto Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Druhé dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozhodnutím č. j. 7 Tdo 202/2018-37 ze dne 20. 6. 2018 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Směřovalo proti usnesení krajského soudu č. j. 2 To 167/2017-1231 ze dne 14. 9. 2017. Nejvyšší soud ve svém usnesení popsal dosavadní vývoj řízení. Uvedl, že pokud jde o toto konkrétní dovolání, pak lze formálně přezkoumat toliko výrok, který byl přezkoumán soudem, jehož rozhodnutí je napadáno (zprošťující výrok o vině). Předešlé dovolání (v bodu 2 a 4) bylo stěžovatelkou podáno včas, avšak spis byl předložen až dne 5. 2. 2018, tedy v době, kdy již neexistoval výrok o vině rozhodnutí, proti kterému dovolání směřovalo a bylo tedy nutné je odmítnout. Nejvyšší soud stanovil, že ze strany okresního soudu došlo k pochybení tím, že po podání prvního dovolání stěžovatelky věc nepředložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dle §265h odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Pokud by Nejvyšší soud postupoval přísně formálně, bylo by v dovolání možné namítat pouze vady týkající se zproštění. Tímto postupem by ale došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces pouze z důvodu vadného postupu okresního soudu. Z toho důvodu Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení k nim vedoucí jako celek, včetně skutků, které striktně formálně nebyl povinen přezkoumat. Nicméně i přes to Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné a věcně potvrdil závěry soudu okresního i krajského. Uvedl, že soudy se přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces. Nebyla reflektována zásada presumpce neviny a s tím související zásada in dubio pro reo. Konstatuje, že obecné soudy i přes rozsáhlé dokazování učinily závěry o skutkovém stavu v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nesouhlasí s tím, že by z její strany byla naplněna subjektivní stránka trestných činů, pro jejichž spáchání byla odsouzena. Uvádí také argumentaci k podpoření tohoto svého tvrzení a opakuje v ní znovu podrobný popis svého jednání. Dále vyjadřuje pochybnosti o postupu Nejvyššího soudu, když odmítl jedno z jejích dovolání pouze z důvodu chybného postupu okresního soudu a snažil se napravit toto pochybení tím, že přezkoumal všechny napadené skutky z prvého i druhého dovolání.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatelka jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnosti (resp. jejich části), ve kterých stěžovatelka namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnila, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněné.
9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatelka v něm byl shledán vinnou ze spáchání přečinu zpronevěry a zločinu podvodu. Námitky stěžovatelky však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim Ústavní soud nemůže cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky.
10. K námitkám týkajících se procesních pochybení obecných soudů Ústavní soud uvádí, že pochybení okresního soudu svým postupem napravil Nejvyšší soud a řízení tak lze označit za spravedlivé jako celek (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 287/15 ze dne 31. 8. 2015). Ne každé pochybení obecných soudů vyvolává zásah do základního práva, na které by musel reagovat Ústavní soud. Uvedené nastalo v případě stěžovatelky, neboť i přes pochybení okresního soudu nebylo dotčené řízení jako celek nespravedlivé a nezavdává tak samo o sobě důvod k derogačnímu zásahu Ústavního soudu.
11. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu