ECLI:CZ:US:2019:2.US.3253.18.1
sp. zn. II. ÚS 3253/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky EDHESSA, s. r. o., se sídlem Biskoupky 33, Ivančice, právně zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Biskoupky 33, Ivančice, pobočka Lesnická 52, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 540/2017-836 ze dne 3. 7. 2018, usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 19 Nc 5458/2007-729 ze dne 1. 11. 2017 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 267/2017-417 ze dne 20. 12. 2017, spojené s návrhem na zrušení části §107 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Všechna napadená rozhodnutí se týkají exekučního řízení, v němž stěžovatelka navrhovala, aby mohla vstoupit do řízení na straně povinného, G&C PACIFIC NIUE LIMITED. Napadeným usnesením Okresního soudu Brno-venkov bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí téhož soudu, kterým byl zamítnut návrh, aby na místo povinné vstoupila korporace EDHESSA, s. r. o., v likvidaci, jako opožděné. Krajský soud v Brně na základě odvolání stěžovatelky opravil usnesení soudu I. stupně pouze formálně ve výroku a dospěl k závěru, že odvolání bylo skutečně podáno po lhůtě a správně soudem I. stupně odmítnuto. Dalším napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2017 č. j. 64 Nc 16/2008-377 a odvolací řízení o odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 2016 č. j. 64 Nc 16/2008-322 bylo zastaveno. Věcně se v daném případě jednalo o návrh povinného na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí spojuje zásadní procení vada, kdy, byť se v nich bezesporu rozhoduje o právech a povinnostech stěžovatelky, není zde tato označena jako účastník řízení ve smyslu §169 odst. 1 o. s. ř. Argumentaci v ústavní stížnosti opřela o mnoho různých rozhodnutí různých soudů, z nichž obsáhle cituje, aniž by však v ústavní stížnosti sama věcně argumentovala proti konkrétním napadeným rozhodnutím. Ústavní stížnost se tím stala nepřehlednou a komplikovanou. Ústavní soud tedy sám z napadených rozhodnutí dovodil, že hlavní problematikou, řešenou v napadených usneseních, je zmeškání lhůty pro podání odvolání. Stěžovatelka spojila svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení části §107 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť "současná dikce zákona v tomto případě de facto vylučuje z právního nástupnictví veškeré singulární sukcesory, u nichž jejich právní předchůdce ještě před svým zánikem z jakýchkoliv důvodů (zde pod bezprostřední hrozbou trestní represe, jak bude níže vyloženo) nepodal návrh na rozhodnutí o procesním nástupnictví dle ust. §107a o. s. ř."
4. Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud shora uvedené vady v jejich rozhodování neshledal a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Obecné soudy však zaujaly ve věci stěžovatelky v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
6. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Stejně tak musel být odmítnut i s ústavní stížností spojený návrh na zrušení právního předpisu, neboť ten, jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu