ECLI:CZ:US:2019:2.US.3280.18.1
sp. zn. II. ÚS 3280/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků 93 č. p. 2348-2350 v Mostě, se sídlem tř. Budovatelů 2348, Most, právně zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018 č. j. 32 Cdo 533/2018-129, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2017 č. j. 17 Co 631/2015-112 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 1. 2015 č. j. 40 C 164/2010-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Mostě zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 100 163,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Spor se týká nároků stěžovatele z vyúčtování záloh za dodávku teplé užitkové vody (TUV) za období kalendářního roku 2005 a 2006. Nárok za období roku 2005 obnáší částku ve výši 20 995,60 Kč a nárok za období roku 2006 obnáší částku ve výši 79 167,60 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená soudní rozhodnutí mají za následek, že stěžovatel může svým členům společenství vlastníků (vlastníci bytů v domě) vyúčtovat za přípravu teplé užitkové vody pouze energii do hodnoty 0,525 GJ/m3, ale externímu dodavateli TUV (žalovaný) musel uhradit energii v hodnotě 0,600 GJ/m3. Rozdíl fakturované energie 0,075GJ/m3 x odebraný objem TUV v celkové částce cca 100 tis Kč, muselo společenství vlastníků uhradit z fondu oprav určeného na opravy a investice. V konečném důsledku zaplatili vlastníci bytů i energii nad měrný ukazatel spotřeby energie pro přípravu TUV s hodnotou 0,525 GJ/m3.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávaném případě.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
6. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy a na první pohled je zřejmé, že její námitky postrádají jakýkoli ústavněprávní rozměr. Obecné soudy se v průběhu řízení s námitkami stěžovatelky vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelky na soudní ochranu.
7. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů, je zjevné, že nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu