ECLI:CZ:US:2019:2.US.3281.18.1
sp. zn. II. ÚS 3281/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 As 125/2016-51, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2016, č. j. 22 A 45/2016-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") domáhala žalobou ze dne 28. 4. 2016 na ochranu před nezákonným zásahem toho, aby krajský soud určil, že vydání dvou rozdílných písemností s rozdílnou spisovou značkou Městským úřadem Frýdlant nad Ostravicí a Krajským úřadem Moravskoslezského kraje (dále jen "písemnosti správních orgánů"), a to k jedné žádosti stěžovatelky, resp. v rámci jednoho územního řízení, bylo nezákonným zásahem. Před podáním zásahové žaloby stěžovatelka proti písemnostem správních orgánů podala dne 22. 12. 2015 žádost o provedení přezkumného řízení u Ministerstva pro místní rozvoj.
Napadeným usnesením krajský soud stěžovatelčinu žalobu odmítl s odůvodněním, že žaloba je zjevně opožděná. Krajský soud stanovil počátek běhu dvouměsíční subjektivní lhůty k okamžiku, kdy stěžovatelka podala u Ministerstva pro místní rozvoj žádost o provedení přezkumného řízení písemností správních orgánů, tj. nejpozději 22. 12. 2015. K tomu krajský soud uvedl, že o existenci písemností správních orgánů věděla nejpozději v okamžiku, kdy proti nim brojila v podání adresovaném Ministerstvu pro místní rozvoj, tudíž nejpozději od tohoto dne počala plynout dvouměsíční subjektivní lhůta k podání tzv. zásahové žaloby k soudu. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl a k uvedenému závěru krajského soudu doplnil, že územní řízení, v němž správní orgány činily kroky, v nichž stěžovatelka spatřovala nezákonný zásah, bylo ukončeno (dne 5. 10. 2015) a nemohlo se tak jednat o trvající zásah, kdy by byla lhůta pro podání žaloby zachována.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že její žaloba ze dne 28. 4. 2016 byla podána včas, neboť jejím důvodem bylo až sdělení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 25. 2. 2016, které stěžovatelka obdržela v souvislosti s žádostí o přezkumné řízení u Ministerstva pro místní rozvoj. Porušení svých základních práv stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že jí nemůže jít k tíži, že správní orgány vydaly k jedné její žádosti dvě písemnosti s rozdílnou spisovou značkou, aniž by tento postup odůvodnily, a je proto přesvědčena, že odmítnutím její žaloby, která byla podle stěžovatelky podána včas, se soudy pouze vyhnuly jejímu věcnému projednání. Stěžovatelka závěrem své ústavní stížnosti navrhuje, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
Podstatou stěžovatelčiny ústavní stížnosti - stejně jako její kasační stížnosti - je otázka okamžiku počátku běhu subjektivní lhůty k podání zásahové žaloby, resp. posouzení zmeškání této lhůty.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na svých představách o nesprávnosti postupu správních soudů při posuzování včasnosti její žaloby. Ústavní soud přezkoumal postup obou správních soudů a shledal, že jejich závěr o opožděnosti stěžovatelčiny žaloby je důsledkem ústavněkonformní aplikace příslušné zákonné úpravy a odkazuje přitom na odůvodnění jejich rozhodnutí rekapitulovaných výše. Pozdním podáním žaloby si stěžovatelka "zmařila" možnost, aby se správní soudy zabývaly její žalobou věcně.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. S ohledem na výsledek řízení nebylo možno přiznat stěžovatelce náhradu nákladů zastoupení pro řízení před Ústavním soudem (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu