ECLI:CZ:US:2019:2.US.3321.19.1
sp. zn. II. ÚS 3321/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Kataríny Francové, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Týnská 12, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2019 č. j. Ncd 97/2019-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před vrchním soudem byl návrh Okresního soudu v Pardubicích na přikázání věci - sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru - jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu.
3. Vrchní soud shora označeným usnesením rozhodl o návrhu Okresního soudu v Pardubicích (viz předchozí bod) tak, že věc vedená u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 102/2019 se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Soud konstatoval, že pro závěr o důvodnosti, resp. vhodnosti přikázání věci svědčí zejména skutečnost, že u navrhovaného soudu probíhalo a probíhá další řízení mezi týmiž účastníky a v Praze mají sídlo i jejich právní zástupci. K tomu dodal, že za těchto okolností bude přikázáním věci jinému soudu dosaženo účelu sledovaného ustanovením §12 odst. 2 občanského soudního řádu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ve věci nejsou dány důvody k přenesení věci k jinému soudu, když vrchní soud se podle stěžovatelky vůbec nezabýval věcnou stránkou předmětných sporů. Argumentuje přitom též závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2672/17.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že rozhodnutí o místní příslušnosti je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky, jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů směřuje, jak ostatně vyplývá z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí a přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu procesu došlo k nenapravitelnému důsledku. Jde především o to, aby takové rozhodnutí nebylo svévolné (k tomu srov. například usnesení sp. zn. I. ÚS 3043/19 ze dne 8. 10. 2019 a další). V dané věci vrchní soud dospěl k důvodným zjištěním, na základě nichž věc v souladu s platnými právními předpisy přikázal k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Své závěry soud řádně odůvodnil a z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout.
8. Nad rámec uvedeného - s poukazem na argumentaci stěžovatelky - Ústavní soud dodává, že v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2672/17 ze dne 17. 10. 2017 (N 194/87 SbNU 201) dospěl k závěru, že k delegaci vhodné podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu je možné přikročit pouze při důkladném posouzení všech relevantních okolností věci, stavu a fáze řízení, jakož i dopadů případné delegace na budoucí náklady a délku řízení. Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí o delegaci není naplněn obecným odkazem na očekávání hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci bez vypořádání relevantních námitek a přihlédnutí k okolnostem případu. V dané věci však šlo o vleklý restituční spor, a to na rozdíl od nyní posuzovaného případu, v němž došlo k přikázání věci jinému soudu na samém počátku sporu, navíc bez toho, aby stěžovatelka jakkoliv svůj nesouhlas s postupem soudu odůvodnila (na což vrchní soud v odůvodnění usnesení též poukazuje).
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu