ECLI:CZ:US:2019:2.US.3334.18.1
sp. zn. II. ÚS 3334/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Kettnerové, právně zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 5. 2017 č. j. 19 C 63/2016-188, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017 č. j. 23 Co 299/2017-231 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. 33 Cdo 2542/2018- 379, spojené s návrhem na zrušení §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 1 300 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak na základě závěru o promlčení práva žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu (smlouvy) podle §40a, §49a, §100 odst. 1 a §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zdůraznil, že soud prvního stupně se zřetelem k okamžiku uzavření zástavní smlouvy k nemovitostem (27. 6. 2007) a dohody ze dne 1. 10. 2009 věc s přihlédnutím k §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, správně posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb. S bližším odůvodněním se ztotožnil s jeho závěrem o promlčení práva namítat relativní neplatnost dotčených právních úkonů.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které dovolací soud posoudil jako nepřípustné, protože stěžovatelka v něm nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že se nedomohla, aby soudy věnovaly pozornost skutečnostem, které uváděla, důkazům, které navrhovala a kdy se stěžovatelka ani přes několikrát opakované žádosti právního zástupce nedomohla, aby soud provedl navržený důkaz- znaleckým posouzením nezávislého soudního znalce PhDr. Svobody, kterým znalec poukazoval na mnohé vady předchozího nedbale vypracovaného znaleckého posudku Mgr. Běhové. Ta neodhalila padělek podpisu stěžovatelky na fiktivní smlouvě o neexistující půjčce předložené žalovaným. Obecné soudy podle stěžovatelky neprovedly celou řadu důkazů a dospěly tak k chybným skutkovým závěrům. Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení §120 odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Ústavní soud zrušené ustanovení nahradil jí navrhovaným zněním a aby jej uvedl do souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/7. Dále stěžovatelka navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávaném případě.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelky na soudní ochranu. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť předpoklady přípustnosti dovolání (§237 a §241a odst. 2 o. s. ř.) vymezila tak, rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a to tím, že "neprovedl řádně navržené důkazy, které měly zásadní a možná jedinečný vliv na posouzení celé věci". V důsledku toho oba soudy dospěly k chybným skutkovým závěrům. Nejvyšší soud uzavřel, že vytýká-li stěžovatelka soudům obou stupňů, že neprovedly navržené důkazy, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - je-li jimi řízení skutečně postiženo - přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). S uvedeným závěrem dovolacího soudu nemá Ústavní soud důvod polemizovat, neboť vychází z jeho již ustálené judikatury.
8. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, jež se týkají nedostatečného dokazování a nesprávného zjištění skutkového stavu věci, je zjevné, že nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Spolu s ústavní stížností pak odmítl i návrh podaný dle §74 zákona o Ústavním soudu, neboť ten sdílí osud ústavní stížnosti, stejně jako návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, k němuž neshledal relevantní důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu