ECLI:CZ:US:2019:2.US.3341.17.1
sp. zn. II. ÚS 3341/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, P. O. BOX 5, Praha 4, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. 4 Tdo 755/2017-65 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. 10 To 124/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost proti výše specifikovaným rozhodnutím obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy těmito rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a také právo na přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby dle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy. Navrhuje proto, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 45 T 5/2012 uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Uložil mu za něj trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Nezletilý poškozený byl pak se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Tomuto rozsudku přitom předcházelo vydání dvou rozsudků městského soudu, jimiž byl stěžovatel opakovaně odsouzen pro tentýž zločin se stejnou právní kvalifikací (viz rozsudek ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 45 T 5/2012 a rozsudek ze dne 11. 12. 2015 sp. zn. 45 T 5/2012). Tyto rozsudky však vždy byly zrušeny Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") a věc byla vždy následně vrácena městskému soudu k novému projednání (viz usnesení ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 10 To 58/2013 a usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 10 To 18/2016).
3. Vrchní soud se pak při rozhodování o (v pořadí již třetím) odvolání stěžovatele až na jedinou výjimku, jíž byla otázka, zda stěžovatel ke spáchání činu, jímž byl uznán vinným, zneužil bezbrannosti nezletilého poškozeného, zcela ztotožnil se skutkovými závěry městského soudu. V této jediné otázce se však přiklonil k argumentaci stěžovatele, že se v trestním řízení nepodařilo mimo rozumnou pochybnost zjistit a prokázat, že na straně nezletilého poškozeného byl v době činu přítomen stav bezbrannosti v podobě předpokládané ustanovením §185 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, a že stěžovatel takového stavu zneužil, popřípadě, že poškozeného dokonce do takového stavu uvedl lstí nebo jiným podobným způsobem dle §119 trestního zákoníku. Vrchní soud tak v návaznosti na tuto změnu provedl též změnu právní kvalifikace a svým ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem a nezletilého poškozeného pak s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Rozsudek vrchního soudu pak stěžovatel napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl. Nejvyšší soud totiž nepovažoval za důvodnou námitku stěžovatele stran porušení práva na obhajobu a práva na poskytnutí přiměřeného času a možnosti na přípravu obhajoby. Konstatoval totiž, že stěžovatel ji již uplatnil ve svém (druhém) odvolání a vrchní soud se s ní již dostatečně vypořádal ve svém usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 10 To 18/2016. Dále sice přisvědčil stěžovateli, že mu v okamžiku zahájení trestního řízení nebyla poskytnuta lhůta pro zvolení si obhájce podle §38 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a byl mu předčasně ustanoven obhájce ex offo. Nejvyšší soud se dále ztotožnil s názorem vrchního soudu, že postup soudu, při němž soud neposkytne obviněnému lhůtu na to, aby si obhájce zvolil, a obhájce mu ustanoví, nezakládá automaticky porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to obzvláště za situace, kdy obviněný vůči takto ustanovenému obhájci nevznesl žádné námitky a v dalším průběhu trestního stíhání neprojevil ani přání zvolit si obhájce jiného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1413/2015). V tomto směru podotkl, že stěžovatel v řízení nevznesl námitku vůči ustanovenému obhájci. Ten stěžovatele dále zastupoval v rámci trestního řízení, účastnil se vyšetřovacích úkonů, včetně výslechu nezletilého poškozeného a jeho sestry a mohl jim klást dotazy. Stěžovatel si až více jak tři měsíce po zahájení trestního stíhání zvolil novou obhájkyni, která jej zastupovala do dne 22. 2. 2016. Namísto ní si pak stěžovatel zvolil nového obhájce, který jej zastupuje dodnes. Nejvyšší soud tak v návaznosti na tato zjištění uzavřel, že jelikož byl stěžovatel po celou dobu trestního řízení kontinuálně zastoupen obhájcem, tak nemohlo ani dojít k deformaci důkazů ve smyslu tzv. doktríny plodů z otráveného stromu.
5. Konečně, zjevně neopodstatněnou Nejvyšší soud též shledal námitku, že rozhodnutími městského a vrchního soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť oba soudy dospěly k nesprávným a nedostatečným skutkovým zjištěním, které zapříčinily vady v rámci procesu dokazování. Nejvyšší soud však uzavřel, že ve věci stěžovatele nešlo ani o případ tzv. opomenutých důkazů a ani o situaci, kdy by skutkové závěry soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Měl totiž za to, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů dostatečně vyplývá, jakými úvahami se soudy řídily při hodnocení důkazů, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a rovněž náležitě vyvrátily obhajobu stěžovatele. Jejich závěry přitom považoval za logické a dostatečně odůvodněné.
6. Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatel opakuje již dříve několikrát uplatněnou argumentaci a polemizuje se závěry, k nimž v jeho věci dospěly obecné soudy. Konkrétně namítá, že obecné soudy měly porušit jeho právo na spravedlivý proces tím, že nesprávně zjistily skutkový stav věci, při jeho zjišťování navíc měly postupovat svévolně, když nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování a také dostatečně nereflektovaly jím uplatněné námitky. Dále měly porušit princip presumpce neviny, neboť orgány činné v trestním řízení a následně i soudy "sledovaly toliko jedinou verzi případu, tedy, že (se stěžovatel) sexuálního deliktu vůči nezletilému dopustil." Ostatní verze pak podle stěžovatele nebyly prověřovány a měly být dokonce bagatelizovány. Porušení této ústavní zásady, resp. z ní dovozované zásady in dubio pro reo, dále stěžovatel spatřuje v tom, že veškeré rozpory a pochybnosti při zjišťování skutkového stavu soudy vyložily v jeho neprospěch.
7. Obecné soudy pak dle stěžovatele měly především porušit jeho práva na obhajobu a na přiměřený čas k přípravě obhajoby. Stěžovatel v tomto směru namítá, že mu ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyl poskytnut prostor pro to, aby si zvolil obhájce a tento mu byl vnucen. Nebyl ani dotázán, zda souhlasí s tím, aby jej ustanovený obhájce zastupoval. Dále tvrdí, že neměl možnost se svým obhájcem hovořit bez přítomnosti třetí osoby. To vše navzdory jím podepsaným protokolům o výsleších, v nichž byl o svém právu na obhajobu vždy poučen. S ohledem na blízkou časovou návaznost jednotlivých úkonů trestního řízení pak stěžovatel považuje za zřejmé, že jemu a jeho obhájci nebyl dán dostatečný čas na přípravu obhajoby (zejména pokud jde o přípravu na výslechy nezletilého poškozeného a jeho sestry, které nebylo možné v řízení zopakovat). Podle stěžovatele tak neobstojí ani argumentace vrchního soudu a Nejvyššího soudu, že odepřou-li orgány činné v trestním řízení obviněnému možnost zvolit si obhájce a tento mu je ustanoven, nejedná se o porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména nevznesl-li obviněný proti tomuto obhájci námitky. V důsledku porušení těchto procesních práv stěžovatele pak s ohledem na doktrínu plodů z otráveného stromu nelze podle stěžovatele v řízení použít výpovědi nezletilého poškozeného, jeho sestry a ani z nich kauzálně odvozené důkazy (znalecké posudky).
8. Pro účely rozhodnutí o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis městského soudu a zároveň vyzval Nejvyšší soud a vrchní soud jako účastníky řízení a také Vrchní státní zastupitelství a Nejvyšší státní zastupitelství jako vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily. Vrchní soud, Nejvyšší soud i Nejvyšší státní zastupitelství se v plném rozsahu odkázaly na svá ústavní stížností napadená rozhodnutí, resp. na vyjádření k dovolání. Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. S ohledem na obsah vyjádření zaslaných Ústavnímu soudu nebylo třeba je dále zasílat k replice stěžovateli, protože v nich účastníci řízení ve vztahu k nyní posuzované věci neuvedli žádné nové skutečnosti, na které by bylo nutné reagovat.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této zákonné povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tak tomu ale v uvedeném případě nebylo a Ústavní soud proto předmětnou stížnost vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
11. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Námitky stěžovatele však z velké části směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění.
12. Ke stěžejní námitce stěžovatele, tj. že obecné soudy porušily jeho právo na obhajobu a neposkytly mu dostatečný čas a možnost na její přípravu, Ústavní soud uvádí, že závěry obecných soudů z pohledu ústavního práva obstojí. Ve stěžovatelově věci se jednalo o případ tzv. nutné obhajoby dle §36 trestního řádu. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, obecné soudy učinily závěr, že stěžovateli nebyla v okamžiku zahájení trestního řízení poskytnuta lhůta pro to, aby si zvolil obhájce (§38 odst. 1 trestního řádu) a byl mu předčasně ustanoven obhájce ex offo. Tímto obhájcem byl však stěžovatel řádně zastoupen již od okamžiku vzniku zákonného důvodu nutné obhajoby (tj. od zahájení trestního stíhání dne 8. 2. 2012). Jeho obhájce byl posléze přítomen při všech úkonech trestního řízení, především pak výslechu nezletilého poškozeného a jeho sestry (hlavních důkazů v řízení) a mohl jim klást otázky. Jak je patrné z připojeného trestního spisu, stěžovatel ani jeho obhájce v řízení neuplatnili žádné námitky ohledně provádění obhajoby a způsobu jejího výkonu a ani stěžovatel sám žádným způsobem nebrojil proti ustanovenému obhájci. Ústavní soud v tomto směru především podotýká, že jestliže se stěžovatel (nebo jeho obhájce) domníval, že se mu na přípravu obhajoby nedostává dostatek času či možností, měl na tuto skutečnost orgány činné v trestní řízení upozornit [viz např. Campbell a Fell proti Spojenému království, rozsudek, 28. 6. 1984, č. 7819/77 a 7878/77, §98; či Tsonyo Tsonev proti Bulharsku (č. 2), rozsudek, 14. 1. 2010, č. 2376/03, §36]. Stěžovateli se již při jeho zadržení (protokol o zadržení osoby podezřelé ze dne 9. 2. 2012) a při výslechu jako obviněného (protokol o výslechu obviněného ze dne 9. 2. 2012) dostalo širokého zákonného poučení, jehož součástí bylo poučení o možnosti sám si zvolit obhájce a radit se s ním. Ústavní soud je tudíž nucen konstatovat, že jakkoli byl stěžovateli obhájce ustanoven předčasně, tento dílčí procesní nedostatek nemůže zpochybnit závěr, že trestní řízení v předmětné věci bylo jako celek spravedlivé. Právo zvolit si obhájce nebylo stěžovateli v průběhu trestního řízení žádným způsobem - podle dostupného spisového materiálu - odpíráno, stěžovatel jej však využil až dne 28. 5. 2012, kdy udělil plnou moc nové obhájkyni. Následně městský soud zrušil ustanovení obhájce ex offo. Lze proto uzavřít, že právo stěžovatele na obhajobu (resp. právo na spravedlivý proces obecně) porušeno nebylo.
13. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu