ECLI:CZ:US:2019:2.US.3343.19.1
sp. zn. II. ÚS 3343/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Jižní 1820, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2019, č. j. KSLB 76 INS 22654/2011, 2 VSPH 789/2019-B-916, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a stěžovatelova důvěra ve správnost aktů veřejné moci dle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 23. 4. 2019, č. j. KSLB 76 INS 22654/2011-B-875, byl odmítnut návrh stěžovatele jako insolvenčního dlužníka na vydání předběžného opatření spočívajícího v tom, aby se insolvenční správkyně (Koppa, v. o. s.) zdržovala do doby pravomocného rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů (tedy stěžovatele a jeho manželky) prodeje blíže specifikovaných zbraní. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím pak Vrchní soud v Praze usnesení krajského soudu potvrdil. Oba soudy se shodly zejména na tom, že stěžovatel jako insolvenční dlužník vůbec nebyl aktivně legitimován k podání návrhu na vydání předběžného opatření, který by se ve svém důsledku měl týkat omezení dispozic s majetkem v majetkové podstatě, a to vzhledem k účinkům prohlášeného konkursu. Navíc v žádném z podání stěžovatelovy manželky, ani v návrhu na vydání předběžného opatření navrženého stěžovatelem nebo jeho manželkou, není tvrzeno, že by předmětné zbraně náležely do společného jmění manželů. Proto není podle soudu důvodu se zpeněžením majetku vyčkávat do rozhodnutí o návrhu na vypořádání společného jmění manželů.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud především konstatuje, že se stěžovatel se shora uvedeným základním východiskem (tedy nedostatkem aktivní legitimace) v ústavní stížnosti náležitě nevyrovnává, naopak lze konstatovat, že se s odůvodněním obou citovaných usnesení v podstatě zcela míjí. Za tohoto stavu nemůže mít ústavněprávní relevanci námitka, že vrchní soud rozhodl o jeho odvolání proti odmítnutí jeho návrhu na vydání předběžného opatření se čtyřměsíčním zpožděním. Není také jasné, kam přesně směřuje za daného stavu stěžovatelův odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k řešení otázky určení rozhodného skutkového stavu, který se během řízení o předběžném opatření mohl změnit (stěžovatel totiž řádně nevysvětluje, že by se skutkový stav v jeho věci během řízení jakkoliv podstatně změnil). Z argumentace stěžovatele rovněž není zřejmé, zda případná chyba v letopočtu, která se podle něj vyskytuje v jednom z rozhodnutí, které ústavní stížností napadenému usnesení předcházelo, vlastně je nebo není chybou v psaní a jaká z této eventuální skutečnosti vyplývá konsekvence, která by potenciálně měla relevanci ústavněprávního významu. Stěžovatel také nevysvětluje, proč nenamítal eventuální podjatost neohlášených společníků veřejné obchodní společnosti jako insolvenční správkyně ve smyslu §24 odst. 2 insolvenčního zákona, respektive pokud namítal, pak s jakým výsledkem.
6. Pokud v nyní projednávané věci insolvenční soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vychází z toho, že může do insolvenčního řízení zasahovat prostřednictvím předběžných opatření jen v zákonem vymezených případech, pak tento závěr je zcela správný a souladný se zákonnou úpravou. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by jím tvrzení neohlášení společníci veřejné obchodní společnosti, která byla ustanovena insolvenčním správcem v jeho věci, byli podjatí. Přitom ale právě k otázce nezávislého vedení insolvenčního řízení ze strany insolvenčního správce celá úprava v rámci ustanovení §24 insolvenčního zákona směřuje.
7. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu