ECLI:CZ:US:2019:2.US.3374.18.1
sp. zn. II. ÚS 3374/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., právně zastoupeného JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem se sídlem Tikovská 2198/14, Praha 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2017 č. j. 4 T 51/2013-2609, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 10. 2018, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, a to z důvodu porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jeho právnímu zástupci byl dne 13. 9. 2018 doručen rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 4 T 51/2013-2609 ze dne 8. 9. 2017, jímž bylo rozhodnuto v návaznosti na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 574/2017-93 ze dne 27. 6. 2017 o zproštění obžaloby obou obžalovaných v předmětné trestní věci. Roční prodleva mezi vyhlášením rozsudku krajského soudu a jeho doručením stěžovateli coby poškozenému je zapříčiněna dobou, po níž tento soud vypracovával písemné vyhotovení rozsudku i skutečností, že tento rozsudek doručil poškozenému až poté, kdy jej o to sám písemně požádal. Cílem ani snahou stěžovatele ústavní stížnosti není podle stěžovatele dosáhnout např. odnětí svobody obžalovaných, nýbrž řádné vyšetření celé věci v rámci spravedlivého procesu a alespoň konstatace zavinění a podílu jednotlivých osob na vzniku předmětné padělané směnky.
3. Napadeným rozsudkem zprostil Krajský soud v Praze obžaloby oba obžalované ve věci zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
4. V obsáhle koncipované ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatel svůj nesouhlas s tímto rozhodnutím, přičemž podrobně rekapituluje jak průběh trestního řízení, tak i provádění jednotlivých důkazů. Dochází k závěru, že Nejvyšší soud a Krajský soud v Praze (krajský soud po rozhodnutí Nejvyššího soudu toto v zásadě akcentoval a přejal do rozhodnutí svého) se při svých nezávazných a neúplných hodnoceních části důkazů dopustily řady chyb a neúplností, jejich závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, když jejich skutková zjištění nevyplývají z důkazů při logickém způsobu jejich hodnocení. Skutková zjištění jsou ve vybraných případech pravým opakem skutečného obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, absentuje i srozumitelné odůvodnění jejich rozhodnutí, v nichž jsou dány závažné logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech.
5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, napadající rozhodnutí o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, v minulosti již vyjádřil. Opakovaně přitom akcentoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Ústavní soud na druhou stranu připustil, že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva a v takovém případě má osoba poškozená trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení. K obraně tohoto práva může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)].
7. Uvedené ovšem nic nemění na tom, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností účinně využít jeho prostředků a nikoliv dosáhnout určitého výsledku. Současně platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejdůrazněji chrání právo zaručené čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy právo na život [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], dále zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručený čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161); nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016] a zákaz nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a zcela výjimečně také čl. 8 Úmluvy, zakotvující právo na respektování rodinného a soukromého života. V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině podústavního práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku), by přezkum Ústavního soudu přicházel do úvahy jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného, který by navíc bez přispění orgánů činných v trestním řízení jinak nebyl schopen dosáhnout efektivní ochrany svých práv [srov. již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva].
8. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).
9. V dané věci se jednalo o poměrně složitou věc. Soud prvního stupně uznal v prvním rozsudku oba obžalované vinnými stejně jako poté odvolací soud. Obě rozhodnutí následně zrušil Nejvyšší soud s tím, že ve věci došlo k vadnému právnímu posouzení. Krajský soud poté oba obžalované zprostil obžaloby. Lze tedy dovodit, že v průběhu trestního řízení, v němž stěžovatel vystupoval v postavení poškozeného, byl spolehlivě objasněn skutkový stav a že ke zproštění obžaloby došlo na základě ustáleného právního názoru. Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení, včetně všech soudů, se pečlivě zabývaly objasněním daného případu a odpovědně řešily možnost poskytnutí trestněprávní ochrany zájmům stěžovatele. K zásahu do práva na provedení účinného vyšetřování tedy v daném případě nedošlo.
10. Z hlediska majetkových práv poškozeného Ústavní soud připomíná, že ze strany obecných soudů nebylo rozhodováno v adhezním řízení o majetkových nárocích stěžovatele. Pokud mu byla skutečně jednáním obžalovaných způsobena majetková újma, může se nadále domáhat svého nároku samostatně v občanskoprávním řízení, které má fakticky v těchto věcech přednost.
11. Ústavnímu soudu nezbylo než s odkazem na shora uvedené závěry ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu