ECLI:CZ:US:2019:2.US.3380.19.1
sp. zn. II. ÚS 3380/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Klimeše, zastoupeného Mgr. Janem Šrajem, advokátem se sídlem K Nemocnici 168/18, Nový Jičín, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2016, č. j. KSOS 37 INS 33533/2014-B-63, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2016, č. j. KSOS 37 INS 33533/2014, 3 VSOL 764/2016-B-208, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, č. j. KSOS 37 INS 33533/2014, 29 NSČR 72/2017-B-388, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel se nachází v insolvenčním řízení. V březnu 2016 požádal Krajský soud v Ostravě o ustanovení právního zástupce pro toto řízení. Návrh odůvodnil tvrzením, že v insolvenčním řízení již došlo a v budoucnu může dojít k poškození jeho práv. Podání stěžovatele však krajský soud zamítl, neboť i když stěžovatel naplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (je v úpadku a na jeho majetek byl prohlášen konkurz), chybí zde splnění druhé podmínky pro ustanovení právního zástupce, totiž nezbytnost zastoupení z důvodu potřeby chránit zájmy stěžovatele. Insolvenční řízení má specifické cíle, nejde o klasické soudní sporné řízení, neprovádí se v něm mj. složité právní dokazování a stěžovatel tak nemusí být k ochraně svých práv právně vzdělán. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele usnesení insolvenčního soudu potvrdil; následné dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem zamítnuto. Dovolací soud dospěl k závěru, že dlužníku v insolvenčním řízení může být (obecně) ustanoven zástupce z řad advokátů, vždy je však nutné zohlednit konkrétní okolnosti případu. Řízení je u stěžovatele již ve fázi po rozhodnutí o úpadku i způsobu jeho řešení (konkurz), potřebu ustanovení zástupce pro aktuální fázi stěžovatel nijak neodůvodnil a v tomto ohledu nemůže postačovat obecný odkaz na hrozbu poškození jeho práv.
3. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí. Namítá, že celé insolvenční řízení pokládá za nespravedlivé a i proto se proti němu brání desítkami různých podání. Potřebnost právního zastoupení je v praktické rovině patrná z toho, že řada uvedených podání je bez dalšího zamítána. Pokud by měl k dispozici advokáta, nestalo by se například, že jím podaná žaloba na zmatečnost byla vyhodnocena jako opožděná. Neustanovení právního zástupce stěžovatele znevýhodňuje oproti ostatním účastníkům řízení či insolvenčnímu správci, porušuje zásadu rovnosti zbraní a odepírá mu přístup k právní pomoci. V neposlední řadě stěžovatel upozorňuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Rozhodování o ustanovení právních zástupců z řad advokátů je primárně v působnosti obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry a přezkoumávat naplnění předpokladů pro ustanovení právního zástupce. Věcně posuzovat tuto problematiku je Ústavní soud oprávněn pouze výjimečně, a to v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení podústavního práva ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v dané věci za stěžejní (za všechny srv. usnesení ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 366/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. V projednávaném případě však nedostatky dosahující shora naznačené povahy a intenzity shledány nebyly. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel většinově jen opakuje argumentaci z předchozích fází řízení. Nejvyšší soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že na jednu stranu sice odmítl závěr insolvenčního a odvolacího soudu o obecné nemožnosti ustanovení zástupce v insolvenčním řízení, na druhou však neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí zmíněných soudů. Stěžovatel totiž nutnost zastoupení dokládal pouze neurčitými obavami z poškození svých práv. Přijetí takového výkladu by dle dovolacího soudu vedlo k tomu, že by musel být zástupce z řad advokátů ustanoven všem dlužníkům v insolvenčním řízení.
10. O nic přesvědčivější přitom nejsou ani stěžovatelovy úvahy obsažené v ústavní stížnosti. To, že četné návrhy stěžovatele jsou soudy odmítány, může být totiž spíše než chybějícím zastoupením zapříčiněno nedůvodností podání nebo problematicky zvolenou procesní strategií. Konkrétně stěžovatelem uváděné zmeškání lhůty u žaloby pro zmatečnost nelze brát jako vhodný příklad nutnosti ustanovení advokáta, neboť znalost délky lhůt pro podání opravných prostředků nevyžaduje žádné zvláštní znalosti a je i v silách právního laika. Jak je zřejmé z předchozích řádků, Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jelikož ty se dostatečně vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu