ECLI:CZ:US:2019:2.US.3389.18.1
sp. zn. II. ÚS 3389/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Buška, zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2018, č. j. 9 As 338/2017-32, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. října 2017, č. j. 52 A 74/2016-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Městský úřad Chrudim rozhodnutím ze dne 30. 11. 2015, č. j. CR076242/2015OŽP/Ge-0003 (dále jen "rozhodnutí o odstranění stavby"), jímž bylo nařízeno stěžovateli odstranění jím vlastněné stavby vodního díla - loviště rybníka (dále jen "loviště"). Odstranění loviště bylo nařízeno z důvodu, že tato stavba byla provedena bez povolení. Krajský úřad Pardubického kraje následné odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 2. 5. 2016. č. j. KrÚ 28928/2016/OŽPZ, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 21. 7. 2016, č. j. KrÚ 54394/2016/OžPz, zamítl a rozhodnutí o odstranění stavby potvrdil.
Žalobu stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost stěžovatele byla v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rovněž zamítnuta. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že stavba loviště v roce 2013 - tj. v době provádění prací na tomto vodním díle - fakticky neexistovala a nemohlo proto jít o "pouhé" udržovací práce. Pro obnovení či znovuvybudování loviště bylo proto potřeba získat stavební povolení jako pro každou jinou "novou" stavbu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že loviště v době provádění prací v roce 2013 existovalo a šlo tedy pouze o udržovací práce, ke kterým povolení potřeba nebylo. V této souvislosti stěžovatel namítá, že správní orgány ani soudy se nezabývaly otázkou, zda pro takové udržovací práce na lovišti bylo potřeba jejich ohlášení. S ohledem na mechanismus rybníku, dosud provedené důkazy i místní šetření je podle stěžovatele zřejmé, že rybník loviště musel v minulosti mít a že jej měl i v roce 2013. Stěžovatel namítá, že orgány veřejné moci otázku existence loviště posoudily nesprávně, když za důvod zániku této stavby považovaly pouhou její nezřetelnost v terénu. V průběhu času a v důsledku nedostatečné údržby předchozím vlastníkem bylo loviště zaneseno bahnem a zarostlo porostem a nebylo před provedením odbahnění patrné jako celek. Proto se loviště neukázalo při leteckém snímkování oblasti či při předchozím šetření a z těchto důkazů tak nelze dospět k závěru, že loviště v té době neexistovalo. O zániku loviště neexistuje žádný dokument. Nelze přitom stěžovateli vyčítat nedostatek v dokumentaci stavby loviště před započetím prací v roce 2013, neboť povinnost uchovávat dokumentaci má především stát. Správní orgány ani soudy se podle stěžovatele nezabývaly ani otázkou stavu loviště a hráze rybníku. Podle stěžovatele bylo loviště celou dobu používáno ke vzdutí vody a tím zajištění ochrany dřevěného výpustného potrubí rybníku, aby nebyla ohrožena bezpečnost vodního díla. Stěžovatel závěrem dodává, že odstraněním loviště se rybník stane nepoužitelným a rozhodnutím o odstranění stavby tak bylo fakticky rozhodnuto o zrušení celého rybníka.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem správních soudů, podle kterého je loviště stavbou nepovolenou z důvodu, že před provedením stavebních prací neexistovalo. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu i správních orgánů, že loviště nebylo zakresleno na mapách z let 1919, 1939 a 1942, nebylo patrné z leteckého snímkování (z července roku 2011) a správní orgán prvního stupně jej nezjistil ani při místním ohledání a jeho existence nevyplývá z historických pozemkových knih a ani zápis služebnosti nedokládá fyzickou existenci stavby. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále zdůraznil, že i kdyby snad stavba loviště v historii existovala, ale později přestala sloužit svému účelu, ze správního spisu plyne a ve správním řízení bylo prokázáno, že tato stavba není, případně přestala být v krajině patrná a její existenci není možné zjistit z objektivních podkladů.
Namítá-li stěžovatel znovu v ústavní stížnosti, že v posuzovaném případě šlo pouze o udržovací práce na existující stavbě loviště, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že pokud v posuzovaném případě již došlo ke znehodnocení či faktickému zániku stavby (zanesení loviště nánosy bahna atd.) v takové míře, že dlouhodobě neslouží a ani nemůže sloužit svému účelu, a k této stavbě nota bene neexistuje žádná dokumentace ověřená ve stavebním řízení, žádné udržovací práce zde nepřipadají v úvahu. Údržba slouží k běžným opravám a odstranění či opravě běžného opotřebení jinak funkční stavby - nikoli k znovuvytvoření stavby nové na půdorysu nepatrných zbytků stavby historické (o jejíž existenci i tak přetrvávají pochybnosti), která nemůže odůvodnit rozsáhlé stavební práce - rozsáhlé zemní práce (vyhloubení vodní nádrže) a betonáž výpustného objektu - bez příslušného stavebního povolení.
K tvrzení stěžovatele - že se správní soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že bez loviště by nebylo možné rybník vypustit a tím by mohla být ohrožena bezpečnost vodního díla - Ústavní soud odkazuje na bod 37 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém kasační soud k této námitce konstatoval, že jde o tvrzení již dříve uplatněné v žalobě, které však neobsahuje žádnou reakci na závěry krajského soudu nebo polemiku s nimi, ale vymezuje se pouze proti postupu správních orgánů, a proto jde o kasační námitku nepřípustnou. Dále poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na to, že pracovnice správního orgánu prvního stupně se vzdálila z místního šetření bez zápisu, který vypracovala až následně, jde o námitku, kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval z důvodu, že ji stěžovatel neuplatnil již v odvolacím řízení nebo před krajským soudem. Z těchto důvodů se nemohl těmito námitkami zabývat ani Ústavní soud, protože s ohledem na princip subsidiarity nepřezkoumává námitky, které nebyly řádně uplatněny v předchozích fázích řízení. Uvedené platí i ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že se správní soudy nezabývaly otázkou, zda pro práce na lovišti, jako práce udržovací, bylo potřeba jejich ohlášení, neboť stěžovatel předmětnou námitku v žalobě krajskému soudu nepředložil (bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Po přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí krajského soudu tak Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu