ECLI:CZ:US:2019:2.US.3397.18.1
sp. zn. II. ÚS 3397/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Jiřího Malíka, zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, č. j. 30 Cdo 527/2018-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel v žalobě ze dne 3. 11. 2016 požádal Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") o osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud návrh usnesením odmítl z důvodu, že stěžovatel jednak nedoložil své aktuální příjmy (v letech 2014-2016), a také proto, že vlastní rozlehlé pozemky nezanedbatelné hodnoty. Dle obvodního soudu stěžovatel není osobou ve výjimečně nepříznivé majetkové situaci, kterou si nezavinil, a která by odůvodňovala jeho osvobození od soudního poplatku.
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud následně prvoinstanční rozhodnutí potvrdil a v odůvodnění konstatoval, že věc byla obvodním soudem zcela správně posouzena a pregnantně odůvodněna.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady. Ve vztahu k otázce, zda stěžovatel mohl použít svůj nemovitý majetek k zaplacení soudního poplatku, dovolací soud uvedl, že ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech stěžovatele nijak projevit, což činí jeho dovolání v tomto rozsahu nepřípustným. Ve vztahu k otázce, zda byl stěžovatel povinen doložit výsledky svého podnikání, stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nýbrž pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro tento dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
II. Argumentace stěžovatele
5. Proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu podává stěžovatel ústavní stížnost. Ačkoli s odkazem na zásadu subsidiarity stěžovatel napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, argumentace v ústavní stížnosti směřuje zejména proti rozhodnutím nižších soudů, resp. obecně proti závěrům o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Tyto závěry stěžovatel označuje za překážku v přístupu k soudu, tedy za porušení práva na soudní ochranu. Zároveň poukazuje na to, že nepřiznáním osvobození od soudních poplatků byla porušena zásada právní jistoty a důvěry v právo, protože v typově shodných věcech bylo rozhodováno rozdílně.
6. K postupu Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že bylo nesprávně odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud dle stěžovatele přehlédl, že stěžovatel uplatnil jako důvod přípustnosti dovolání také skutečnost, že postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, což ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 představuje v zásadě autonomní dovolací důvod. Stěžovatel přiznává, že ve svém dovolání se nedovolával konkrétní judikatury k problematice osvobození od soudních poplatků, má však za to, že ve smyslu čl. 4 Ústavy je úkolem soudu, aby poskytl ochranu právům, i když se jednotlivec výslovně nedovolává relevantní judikatury Ústavního soudu.
7. S odkazem na další soudní řízení v jiných svých věcech stěžovatel uvádí, že je různým omezením ze strany státu vystaven již 20 let a že tyto zásahy se odrazily v rovině majetkové (právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), ale také v osobním postavení stěžovatele, jemuž byl omezen výkon sociálních práv, konkrétně práva opatřovat si prostředky pro své základní životní potřeby prací či podnikáním (čl. 26 Listiny), a v konečném důsledku tak právo na ochranu lidské důstojnosti ve smyslu čl. 7 Listiny, neboť stěžovatel je odkázán na pomoc svých blízkých.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s požadavky ustanovení §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů, zatímco ústavní stížnost jako prostředek ochrany základních práv a svobod má pouze subsidiární charakter.
11. Ústavní soud shledal, že konkrétní námitky přednesené stěžovatelem v ústavní stížnosti míří převážně proti skutkovému stavu, jak jej zjistily obecné soudy, a proti posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. Zásah do řešení těchto otázek však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
12. Co se týče námitek proti postupu Nejvyššího soudu, stěžovatel namítal porušení svých ústavně zaručených práv, což označil za autonomní dovolací důvod. V tomto kontextu Ústavní soud odkazuje na závěry stěžovatelem citovaného stanoviska pléna, v němž bylo zdůrazněno, že i v případě namítaní porušení ústavně zaručených práv mají dovolatelé povinnost řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až §238a o. s. ř. [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bod 58; viz též nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016]. Stěžovatel však v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by jednotlivé dovolací důvody konkretizoval a splnil tak předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto správně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace či parafráze ustanovení §237 o. s. ř.
13. Tento závěr Nejvyššího soudu stěžovatel ani nezpochybňuje a v ústavní stížnosti nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem vymezil přípustnost dovolání, která rozhodnutí Nejvyššího soudu označil (a s kterým právním názorem v nich obsaženým se dostal odvolací soud do rozporu, resp. zda tento rozpor plyne přímo z judikatury dovolacího soudu atp.), čímž ani nevysvětlil ústavněprávní rozměr svých námitek proti postupu Nejvyššího soudu. Podobně ani ve vztahu k odmítnutí části dovolání pro nepřípustnost stěžovatel neuvedl v ústavní stížnosti žádné důvody, proč Nejvyšší soud pochybil, pokud uzavřel, že odlišné vyřešení dané právní otázky by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. Jinak řečeno, stěžovatel ve skutečnosti argumentačně nezpochybňuje postup Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání jako částečně nepřípustné a částečně vadné, a kterému svým vlastním pochybením ani nedal procesní prostor pro meritorní přezkum rozsudku odvolacího soudu.
14. Za této situace však Ústavní soud nemohl shledat odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem v předmětné věci za protiústavní. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na soudní ochranu, to však nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Okolnost, že se stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ostatní argumenty vznesené stěžovatelem v ústavní stížnosti se žádným způsobem netýkají napadeného usnesení Nejvyššího soudu, proto nejsou v řízení o ústavní stížnosti relevantní.
15. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu