ECLI:CZ:US:2019:2.US.3454.19.1
sp. zn. II. ÚS 3454/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti O. K., t. č. Vazební věznice Pankrác, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2019, sp. zn. 44 To 408/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. srpna 2019, č. j. 0 Nt 16046/2019-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel je vazebně stíhán pro jednání právně kvalifikované jako pokračující zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle ustanovení §340 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), d) trestního zákoníku, a to dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu, a přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky ve smyslu ustanovení §341 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu. Trestná činnost se měla týkat osob z tzv. třetích zemí, přičemž organizovaná skupina měla působit na území České republiky, Ukrajiny, Maďarska, Slovenska, Polska a Německa, přičemž všichni její členové nejsou dosud známi.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozhodl shora označeným usnesením o tom, že stěžovatel se ponechává ve vazbě, neboť jsou dány vazební důvody dle §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu, zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, jakož i návrh na stanovení dohledu probačního úředníka, na nahrazení vazby výkonem elektronické kontroly či peněžitou zárukou.
3. Stížnost podanou proti rozhodnutí obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo na osobní svobodu dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. Stěžovatel tvrdí, že napadená usnesení nemají oporu v platných právních předpisech a trestní stíhání stěžovatele nemá relevantní oporu ve spisovém materiálu. V napadených usneseních absentuje analýza konkrétních skutečností ve vztahu k argumentům uváděným stěžovatelem, ve spisu není žádný relevantní důkaz, ze kterého by bylo možné usuzovat, že by se stěžovatel dopouštěl skutků, které jsou mu kladeny za vinu, resp. by participoval na trestné činnosti organizované zločinecké skupiny. Přesto je stěžovatel ve vazbě déle než 7 měsíců.
6. Napadená usnesení obecných soudů "jsou založena na domněnkách, blíže nepodložených obavách a prázdných faktech, která nemají žádný korelující vztah k osobě stěžovatele v souvislosti s trestnou činností, která je mu kladena za vinu". Stěžovatel připomíná doktrínu zesílených důvodů vazby, resp. omezení osobní svobody.
Stěžovatel připomíná, že i v přípravném řízení jsou obecné soudy při rozhodování o vazbě povinny brát v potaz všechny dosud zjištěné skutečnosti, zejména zda tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a zda jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Stěžovatel má za to, že se soudy uvedenými okolnostmi v potřebném rozsahu nezabývaly. To se týká též závěrů o účasti stěžovatele na organizované skupině. Stěžovatel tvrdí, že jak uvalení vazby, tak samotné usnesení o zahájení trestního stíhání není do dnešního dne ve vztahu k osobě stěžovatele zákonným způsobem odůvodněno.
7. Podle stěžovatele vše nasvědčuje tomu, že skutek, pro který je stíhán, nevykazuje všechny znaky trestného činu "organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice" s ohledem na existenci Schengenského prostoru.
8. Stěžovatel připomíná, že ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dle stěžovatele nedostatečná, nekonkrétní, nereflektující skutkový stav a nereagující na argumenty vznášené stěžovatelem.
9. Podle stěžovatele si stížnostní soud uvědomuje sílu argumentů uváděných stěžovatelem, když uvádí, že "pokud by "logiku" argumentů obhájce obviněného [stěžovatele] použili obhájci i dalších v této trestní věci vazebně stíhaných obviněných, by pak bylo nutno propustit všechny tyto obviněné z vazby, tedy celou organizovanou skupinu, jejíž pachatelé dosud byli ztotožněni a jsou vazebně stíháni". Podle stěžovatele citovaný závěr soudu potvrzuje domněnku stěžovatele, že se stížnostní soud nevypořádal se spisovým materiálem ve vztahu k osobě stěžovatele v potřebném rozsahu. Pokud by tak učinil, nemohl by dojít k závěru, že stejné argumenty by vedly v případě převzetí dalšími obhájci spoluobviněných k propuštění všech dalších spoluobviněných osob z vazby. Ze závěru podle stěžovatele "vyplývá důvodná obava, že stěžovatel je nadále ponecháván ve vazbě jen z obavy, aby nedošlo k případnému zmaření trestního stíhání v podobě propuštění dalších spoluobviněných osob z vazby, pokud by jejich obhájci převzali argumentaci obhájce stěžovatele. Taková obava však nezakládá zákonný důvod vazby".
10. Soudy se nevypořádaly ani s otázkou proporcionality mezi zájmem na ochraně společnosti na straně jedné a nutností omezení osobní svobody stěžovatele na straně druhé. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), podle něhož není v souladu s ústavním pořádkem, obsahuje-li rozhodnutí o vazbě jen povšechné a obecné zdůvodnění, v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez jakéhokoli odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit.
11. Soudy se dostatečně nevypořádaly ani s důvody, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby stěžovatele jiným navrhovaným opatřením.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Na jeho podkladě, jakož i na základě napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazební řízení je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, jakož i ohledně toho, že se trestného činu skutečně dopustil. Rozhodnutí o vazbě je nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují zákonné důvody vazby (§67 trestního řádu). Posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění však náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky).
15. Ústavní soud dále připomíná, že do rozhodnutí obecných soudů ve vazebních věcech je oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469) či sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
16. Ústavní soud tak zejména vyžaduje, aby každé vzetí do vazby bylo založeno na relevantních a dostatečných důvodech s tím, že je nutno zhodnotit okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce a rozhodnutí náležitě odůvodnit. Aby soudy dostály ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) trestního řádu [srov. např. nález I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)].
17. Ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469) Ústavní soud zopakoval doktrínu tzv. zesílených důvodů a z ní plynoucí požadavek na obecné soudy, aby vždy náležitě při ponechání obviněného ve vazbě vysvětlily a odůvodnily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné.
18. Ústavní soud musel tedy posoudit, zda jsou rozhodnutí soudů založena na zákonných důvodech a zda je možno považovat důvody vazby za stále trvající, resp. omezení osobní svobody stěžovatele za stále nezbytné.
19. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy požadavkům kladeným na rozhodnutí ve vazebních věcech dostály. Odkazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 a jeho závěry, nelze mu rozhodně přisvědčit v tom, že by napadená rozhodnutí obsahovala "jen povšechné a obecné zdůvodnění, v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez jakéhokoli odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit".
20. Nelze souhlasit s tím, že napadená usnesení jsou založena na domněnkách, obavách a prázdných faktech, resp. že by rozhodnutí nebylo dostatečně vztaženo k osobě stěžovatele a bylo zdůvodněno pouze obecně. Rozhodnutí stížnostního soudu dostatečně reaguje na námitky stěžovatele týkající se toho, že obvinění, resp. následné vazební rozhodnutí není ve vztahu k jeho osobě jakkoli individualizováno ("obviněný [P.] překročení české státní hranice organizoval s doposud neustanovenými osobami, překročení se týkalo české státní hranice, přičemž část osob čekala na převoz do Spolkové republiky Německo na území Ukrajiny a mimo jiné obviněný [stěžovatel] za tímto účelem dne 5. 9. 2018 ve vozidle Volkswagen Passat převezl dosud nezjištěný počet těchto osob přes území Slovenské republiky na území ČR po silnici E50 za použití hraničního přechodu Drietoma-Starý Hrozenkov a tyto osoby následně dovezli do Prahy a předali obviněnému [P]". Zde Ústavní soud dodává, že při vazebním rozhodování soud nemůže zcela předjímat bez proběhnuvšího řádného procesu jeho výsledek, tj. vychází vždy pouze z určité míry pravděpodobnosti, že se skutek stal, že je trestným činem a že pachatelem je právě obviněný. Tomu odpovídají i odlišné nároky na odůvodnění rozhodnutí, resp. práci s důkazním materiálem, než je tomu při rozhodování o vině a trestu.
21. Pokud jde o argument stěžovatele, že v principu není možné se v rámci Schengenského prostoru dopustit trestného činu dle §340 trestního zákoníku, odkazuje Ústavní soud na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která tento závěr popírá (např. sp. zn.11 Tdo 1213/2016, srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3314/19 ze dne 14. 11. 2019), čímž není nijak předjímán výsledek trestního řízení.
22. Soudy též dostatečně zdůvodnily, že jsou dány důvody vazby útěkové i vazby předstižné (s. 4-5 rozhodnutí stížnostního soudu). V jejich závěrech neshledává Ústavní soud pochybení a považuje je za dostatečné. Opět je nutno připomenout, že "rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby" [např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004 (U 55/35 SbNU 633)].
23. Výtka stěžovatele, že rozhodnutí není ve vztahu k jeho osobě dostatečně individualizováno a důvodem vazby je pouze obava z toho, aby jeho argumentaci nepoužili jiní obhájci, je zavádějící, neboť stěžovatel posouvá vyjádření soudu do jiné roviny a vytrhává je z kontextu. Soud v rozhodnutí uvedl doslova: "Co se týče nebezpečí z pokračování, respektive opakování stejného typu trestné činnosti, nelze souhlasit s argumentací stěžovatele o tom, že musí hrozit nebezpečí, že pachatel zopakuje stejný trestný čin nebo spáchá trestný čin téže povahy, což s ohledem na fakt, že další spoluobvinění jsou ve vazbě v případě obviněného [stěžovatele] je nemožné. Jak již uvedl Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 14. 5. 2019 (sp. zn. 44 To 203/2019), tak žádný ze stíhaných obviněných včetně obviněného [stěžovatele] krom toho, že neměl povolení k trvalému pobytu na území ČR, neměl ani pracovní povolení pro území ČR a proto lze předpokládat, že si trestnou činností, pro kterou je obviněný stíhán, i on opatřoval alespoň část zdrojů své obživy. S ohledem na počet osob zainteresovaných do trestné činnosti, jejichž počet není dosud přesně znám, nelze vyloučit, že by se po propuštění z vazby na svobodu obviněný [stěžovatel] s některými z nich mohl spojit a ve stejném typu trestné činnosti pokračovat. Pokud by "logiku" argumentů obhájce obviněného [stěžovatele] použili obhájci i dalších v této trestní věci vazebně stíhaných obviněných, by pak bylo nutno propustit všechny tyto obviněné z vazby, tedy celou organizovanou skupinu, jejíž pachatelé dosud byli ztotožněni a jsou vazebně stíháni". Uvedená úvaha soudu je zcela korektní. Soud pouze nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že jsou-li členové organizované skupiny ve vazbě, je v principu vyloučeno nebezpečí, že by stěžovatel mohl dále páchat trestnou činnost. Úvaha soudu o tom, že při použití této logiky by museli být propuštěni z vazby všichni obvinění, navíc nijak nesouvisí s další argumentací soudu mimo rámec předstižné vazby, jak se snaží stěžovatel v ústavní stížnosti prezentovat.
24. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že by se soudy dostatečně nevypořádaly s důvody, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby stěžovatele jiným opatřením (s. 5 - 6 rozhodnutí stížnostního soudu).
25. Lze shrnout, že z odůvodnění vazebních rozhodnutí je zřejmé, že osobní svoboda stěžovatele byla omezena na základě zákonných důvodů, soudy se náležitě zabývaly relevantními okolnostmi důležitými pro další ponechání stěžovatele ve vazbě a dostatečně zdůvodnily, že vazební důvody jsou naplněny.
26. Pro úplnost odkazuje Ústavní soud též na své usnesení sp. zn. I. ÚS 3314/19 ze dne 14. 11. 2019 týkající se jednoho ze spoluobviněných, ve kterém Ústavní soud již reagoval na místy zcela totožnou argumentaci právního zástupce stěžovatele.
27. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a obsahu soudního spisu nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu