ECLI:CZ:US:2019:2.US.3476.19.1
sp. zn. II. ÚS 3476/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., zastoupené Mgr. Terezou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 5 ZT 61/2017, vydanému Policií České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Územní odbor Karlovy Vary, Obvodní oddělení Karlovy Vary - město ("Policie ČR"), rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 11. 2018, č. j. 3 T 114/2017-271, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 To 40/2019-349, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, č. j. 3 Tdo 875/2019-379, za účasti Policie ČR, Okresního soudu v Karlových Varech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na osobní svobodu, právo na spravedlivý proces a zákaz diskriminace z důvodu pohlaví. Z hlediska citovaných ustanovení lidskoprávních katalogů je dovozováno porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 9, čl. 14, čl. 16 a čl. 26 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 9, čl. 14 a čl. 16 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1 a 21 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, v červenci 2016 se stěžovatelka nacházela na pracovišti, kde byla nucena podrobit se zákroku policisty pokoušejícího se o výkon příkazu ke stěžovatelčině předvedení. Stěžovatelka později podala trestní oznámení, ve kterém policistu obvinila z excesivního chování při zákroku. Konkrétně mělo jít zejména o opakované údery pěstí a kopance, v jejichž důsledku údajně utrpěla značnou fyzickou a psychickou újmu. Tytéž skutečnosti zopakovala při šetření prováděném Generální inspekcí bezpečnostních sborů. V obou případech přitom byla poučena o následcích křivého obvinění ve smyslu §345 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, v rozhodném znění.
3. Okresní soud v Karlových Varech v napadeném rozsudku došel k závěru, že se stěžovatelka dopustila zločinu křivého obvinění, neboť vědomě uvedla nepravdivé údaje v úmyslu policistu obvinit. Z provedeného dokazování nebyly zjištěny skutečnosti nasvědčujícímu tomu, že by policista stěžovatelku daným způsobem skutečně napadl či se dopustil při plnění služebních povinností jiného protiprávního jednání. Stěžovatelce proto okresní soud uložil podmíněný trest ve výši 28 měsíců a další povinnosti. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatelky potvrdil skutkové zhodnocení nalézacího soudu i výrok o vině; výši podmíněného trestu snížil na 20 měsíců z důvodu novelizace trestních sazeb u předmětného trestného činu ve prospěch stěžovatelky. Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, protože k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo.
4. Stěžovatelka s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a předkládá vůči nim řadu námitek. Dle jejího názoru ji totiž soudy odsoudily na základě spekulací a domněnek. Přihlédly k výpovědím zasahujícího policisty a jeho kolegyně, přestože ti byli ve věci zaujatí. Přinejmenším se jednalo o situaci "tvrzení proti tvrzení" a k výpovědím obou stran mělo být přistupováno shodně (odkazováno je na nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka poté podrobně zpochybňuje jednotlivé kroky v dokazování nalézacího soudu a předkládá vlastní hodnocení důkazů. V závěru uvádí, že neměla v úmyslu nikoho poškodit, chtěla pouze, aby již nadále nemusela čelit stupňujícím se zásahům policie. Nebyla tak naplněna subjektivní stránka trestného činu křivého obvinění.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Stěžovatelka sice předkládá široké spektrum námitek proti postupu (zejména) nalézacího soudu, ty se však takřka dominantně dotýkají skutkových okolností či výkladu podústavního práva. Ústavní soud přitom ve svých rozhodnutích mnohokrát zopakoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů obecnými soudy; jedinou výjimkou jsou případy zjevného faktického omylu či logického excesu, případně stav, kdy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (za všechny nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95). Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí však Ústavní soud žádné podobné vady nezjistil. Argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti totiž pouze opakuje tvrzení, na kterých bylo založeno odvolání i dovolání, a se kterými se věcně dostatečně vypořádal již odvolací soud (srv. zejména body 12 a 13 odůvodnění). Není ani pravdou, že by verzi stěžovatelky vyvracely pouze výpovědi policistů, protože podkladem napadených rozhodnutí byly mimo jiné též výpovědi dalších svědků či lékařské zprávy. Patřičnou pozornost věnovaly obecné soudy i rozporované otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu (srv. např. bod 18 rozsudku nalézacího soudu). Stěžovatelka si musela být vědoma, že uvádí nepravdivé údaje o průběhu zákroku, byla o možných následcích svého jednání dvakrát poučena a její postup byl veden v přímé snaze vyvolat trestní stíhání zasahujícího policisty.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka požaduje rovněž zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 5 ZT 61/2017, daný návrh není však nijak odůvodněn. Citované usnesení každopádně nebylo vydáno v rámci aktuálně přezkoumávaného řízení a je tak zřejmé, že jde - přinejmenším - o návrh podaný po lhůtě (srv. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu