ECLI:CZ:US:2019:2.US.3501.19.1
sp. zn. II. ÚS 3501/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Pavla Hrníčka a 2) Blanky Kovandové, oba zastoupeni Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem Mikovcova 10/476, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 12. 2018, č. j. 5 C 48/2017-192, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 84 Co 115/2019-228, za účasti Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť mají za to, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále k porušení jejich práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, 3 a čl. 3 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává následující. Stěžovatelé se v soukromoprávním sporu domáhali na žalované obci H., aby se zdržela žalobou vymezeného rušení pokojného stavu a uvedla vše do původního stavu. Dle mínění stěžovatelů byl pokojný stav narušen tím, že žalovaná jako pronajímatel uzavřela nájemní smlouvu, kdy předmětem byla část obecního pozemku, kterou mohl na základě smlouvy nájemce využívat k parkování vozidel. Tato posesorní žaloba na ochranu držby byla napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") zamítnuta (výrok I.) a stěžovatelům bylo uloženo, aby žalované obci zaplatili společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 35.672 Kč (výrok II.). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé odvolali. Nyní napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") však bylo rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. potvrzeno, v nákladovém II. výroku krajský soud rozhodnutí změnil tak, že nově jsou stěžovatelé povinni žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 27.642 Kč. Dovolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné.
3. Stěžovatelé při vznesení žaloby vycházeli z předpokladu, že v případě obecního majetku se jedná o majetek všech občanů obce, tedy i jich samotných. Naopak nájemce, se kterým byla smlouva uzavřena, tuto podmínku nesplňoval, neboť sám přesídlil do obce jiné. Ztrátou statutu občana obce tedy ztratil i statut spoluvlastníka obecního majetku. Tím, že obec prostřednictvím svého starosty rozhodla o majetku všech občanů obce tak, jak rozhodla, a předmětný pozemek de facto zatížila nájmem smluveným na 10 let dopředu, jednal starosta obce v rozporu s vůlí stěžovatelů. Této nevole dalších občanů obce včetně stěžovatelů si navíc obec byla dobře vědoma, protože z důvodu případných budoucích sporů a z důvodu, že nyní pronajatý pozemek sousedí s pozemkem jednoho stěžovatele, který s prodejem obecního pozemku nevyslovil souhlas, se zastupitelstvo obce rozhodlo pozemek neprodávat.
4. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí okresního soudu namítají, že v pořadí prvé rozhodnutí ve věci okresního soudu bylo vyneseno opožděně bez respektu k zákonným lhůtám. Žaloba stěžovatelů byla k soudu podána dne 22. 2. 2017, avšak rozhodnutí okresního soudu je ze dne 15. 11. 2017 (jedná se v pořadí o první meritorní rozhodnutí okresního soudu, které není ústavní stížností napadáno). Přitom ze zákona je lhůta pro vydání rozhodnutí určena ustanovením §177 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, na 15 dní.
5. Stěžovatelé dále namítají, že okresní soud celou věc nesprávně právně posoudil a krajský soud to nenapravil. Obecné soudy při rozhodování ve věci zcela rezignovaly na svoji funkci s akcentem zásadu iura novit curia, přičemž zcela ignorovaly nejen zákon, ale i závazné nálezy Ústavního soudu a rozsudky evropských soudů. Podle stěžovatelů je sama podstata sporu jednoduchá, když dříve pokojný stav byl prokazatelně narušen uzavřením nájemní smlouvy a na tom nic nemůže změnit ani prostý fakt, že nájemní smlouva svým formálním obsahem nevykazuje vady. Při uzavírání nájemní smlouvy šlo ze strany obce, resp. jejího starosty, zjevně o zneužití práva, neboť nový nájemník části obecního pozemku byl dlouhodobě favorizován na úkor občanů obce.
6. Okresní soud nadto posoudil žalobu stěžovatelů jako opožděnou, když vycházel ze lhůt uvedených v §1008 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že počátek běhu i objektivní lhůty k podání zásahové žaloby má až od ukončení takového zásahu. Lhůta k podání žaloby proti neukončenému trvajícímu zásahu proto ve skutečnosti začíná každý den znovu. S těmito judikatorními závěry se prý krajský soud v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud nejprve konstatuje, že již z výše provedené rekapitulace námitek stěžovatelů se dostatečně podává, že podstatou jejich polemiky se závěry obecných soudů je vyjádření nesouhlasu s výkladem podústavního práva a se zhodnocením skutkových okolností případu. Odvolací soud přitom v napadeném rozhodnutí náležitě vyložil, proč napadené rozhodnutí vydal, a vypořádal všechny uplatněné námitky stěžovatelů. Jeho rozhodnutí je tak dostatečně odůvodněné a přesvědčivé.
9. K námitce stran nedodržení zákonné lhůty pro rozhodnutí ve věci může Ústavní soud uvést pouze to, že tato námitka stěžovatelů se vztahuje k "prvnímu" rozhodnutí okresního soudu ze dne 15. 11. 2017, které však není ústavní stížností napadeno, a které bylo následně zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu, který celou věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání. Tato námitka proto v nyní projednávané věci není případná.
10. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je dále patrné, že obecné soudy označily žalobní petit stěžovatelů za žalobu podanou podle §1003 a násl. obč. zák. Podle §1003 obč. zák. není nikdo oprávněn svémocně rušit držbu. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav. Žalobce tvrdící rušení však musí být držitelem práva - vlastnického nebo jiného. To vyplývá z podstaty posesorní ochrany, jíž se stěžovatelé u soudu domáhají. Stěžovatelé však v žalobě nijak nevymezili právo, které drží a zda vůbec takové právo existuje. Za dané situace tak stěžovatelé nebyli aktivně legitimováni k podání žaloby, resp. podaná žaloba neměla šanci na úspěch. Tento závěr Ústavní soud neshledává nikterak ústavněprávně excesivním.
11. Nosným důvodem, pro který byla žaloba zamítnuta, však byla okolnost, že žaloba byla podána opožděně (viz §1008 obč. zák.). Závěry Ústavního soudu stran běhu objektivní lhůty, kterými stěžovatelé argumentují i v nyní projednávané ústavní stížnosti, na věc nedopadají. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, na který stěžovatelé odkazují, se totiž týkal zásahové žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu. V nyní projednávaném případě se nicméně o zásahovou žalobu nejednalo, jelikož se jednalo o žalobu z rušené držby. Lhůty uvedené v §1008 obč. zák. jsou přitom lhůtami prekluzivními. V případě marného uplynutí této prekluzivní lhůty proto musí soudy žalobu zamítnout (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4306/18).
12. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
13. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, se již samostatně nezabýval návrhy stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na přednostní projednání ústavní stížnosti, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu