ECLI:CZ:US:2019:2.US.3505.19.1
sp. zn. II. ÚS 3505/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Semrádové, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nově Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019 č. j. 20 Cdo 1176/2019-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky (manželky povinného Milana Semráda) na částečné zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu vydaného pověřeným soudním exekutorem dne 24. 2. 2011 pod č. j. 025 EX 17179/10-16, kterým bylo rozhodnuto o provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech, a to v rozsahu exekučního příkazu vydaného pověřeným soudním exekutorem dne 24. 2. 2011 pod č. j. 025 EX 17179/10-17, kterým bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovitostí.
3. Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 22. 11. 2017 č. j. 4 EXE 345/2011-83, řízení o návrhu stěžovatelky (viz předchozí bod) zastavil. Soud konstatoval, že projednání předloženého návrhu brání překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť o skutkově totožném návrhu stěžovatelky již bylo rozhodnuto, byť jiným procesním postupem, platným v době rozhodování o předchozím návrhu, tj. žalobou na vyloučení věci.
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 9. 2018 č. j. 40 Co 127/2018-100, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že podle procesních norem platných do 30. 6. 2015, konkrétně podle ustanovení §267 odst. 2 občanského soudního řádu, bylo možné bránit se exekučnímu postižení věcí ve výlučném vlastnictví manžela povinného formou vylučovací žaloby; podle ustanovení §262b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2015 má v takovém případě manžel povinného k dispozici návrh na zastavení exekuce. Jestliže tedy manželka povinného podala po 30. 6. 2015 návrh na částečné zastavení exekuce v rozsahu exekučních příkazů vydaných dne 24. 2. 2011 s odůvodněním, že exekucí je postižen majetek, který nelze exekucí postihnout (§262b odst. 1 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2015), přestože již dříve byl pravomocně zamítnut její návrh na vyloučení týchž věcí z exekuce podle §267 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2015 podaný z téhož důvodu, brání věcnému projednání návrhu na částečné zastavení exekuce překážka věci pravomocně rozhodnuté.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. V rozhodnutí zejména odkázal na ustálenou judikaturu, podle níž podá-li po 30. 6. 2015 (od účinnosti zákona č. 139/2015 Sb.) manžel povinného návrh na částečné zastavení exekuce prodejem věcí s odůvodněním, že exekucí je postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis (srov. §262b odst. 1 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2015), přestože již dříve byl pravomocně zamítnut jeho návrh na vyloučení týchž věcí z exekuce podle §267 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2015 podaný z téhož důvodu, brání věcnému projednání návrhu na částečné zastavení exekuce překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.). Závěry odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud v souladu s judikaturou dovolací instance a dovolání posoudil jako nedůvodné.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se zabýval meritem věci. V dalším textu ústavní stížnosti provádí rekapitulaci skutkového stavu věci a uvádí dílčí námitky stran tvrzeného nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy. V závěru namítá, že obecné soudy porušily svým postupem zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí - konkrétně uvádí, že "když dva soudy rozhodnou, že je stěžovatelka vlastníkem, třetí musí rozhodnout stejně".
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
9. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkami stěžovatelky ohledně porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí. V nyní posuzované věci stěžovatelka zaměňuje princip předvídatelnosti soudního rozhodování s jejím náhledem na danou věc a navrhované řešení. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany důvěry v právo, který v sobě zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů [např. nález sp. zn. I. ÚS 2637/17 ze dne 23. 1. 2018, nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005]. S tím souvisí i ústavní princip rovnosti ve smyslu čl. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, projevující se mj. ve shodném výkladu zákona v podobných případech, což však neznamená, že v rovině podústavního práva nemohou vzniknout ve srovnatelných věcech dva odlišné právní názory (taková rozhodnutí však musí být náležitě odůvodněna). Základním smyslem každého odůvodnění je pak seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Rozsah odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s nimiž se soudy musí odpovídajícím způsobem vypořádat (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999, nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009).
10. V projednávané věci stěžovatelka opakovaně ignoruje skutečnost, že předmětem nyní posuzovaného řízení je posouzení "projednatelnosti" návrhu na zastavení řízení v situaci, kdy v téže věci již byla (za účinnosti jiné právní úpravy) uplatněna vylučovací žaloba. Její námitky stran meritorního posouzení věci soudem v řízení o vylučovací žalobě proto předmětem posouzení Ústavního soudu být nemohou. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že projednání věci brání překážka res iudicata, nejedná se o nové "meritorní" rozhodnutí ve věci. Jakkoliv stěžovatelka nemusí souhlasit s postupem soudů, Ústavní soud konstatuje, že z ústavněprávního pohledu se obecné soudy nedopustily namítaných pochybení. Soudy se dostatečně vypořádaly se všemi (prakticky totožnými) námitkami, které stěžovatelka uplatňuje i nyní. Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí stěžovatelka napadá, vyšel z ustálené judikatury, kterou náležitě v odůvodnění rozvedl.
11. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze než uzavřít, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně dostál všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jeho rozhodnutí kladeny. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry Nejvyššího soudu, potažmo všech ve věci rozhodujících obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu