ECLI:CZ:US:2019:2.US.3516.19.1
sp. zn. II. ÚS 3516/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem se sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 2018 sp. zn. 3 T 103/2018, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. 67 To 442/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019 sp. zn. 4 Tdo 680/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele i státního zástupce svým rozsudkem v celém rozsahu zrušil odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 2018 sp. zn. 3 T 103/2018. Městský soud pak stěžovatele opětovně uznal vinným zločinem zpronevěry dle §206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za což byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Poškozená pak byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Tohoto zločinu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako jediný jednatel společnosti X (dále jen "společnost X"), uzavřel se společností SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o. (dále jen "poškozená") dvě leasingové smlouvy, jejichž předmětem bylo celkem 24 kusů optických bezdrátových spojů v celkové pořizovací hodnotě 4 411 680 Kč bez DPH. Současně též převzal ručení za plnění závazků z těchto smluv a zavázal se k hrazení pravidelných měsíčních splátek. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ke dni 15. 9. 2013 přestal splátky hradit, poškozená dne 17. 3. 2014 obě leasingové smlouvy vypověděla. Následně též vyzvala společnost X k odevzdání předmětů leasingu ke dni 14. 4. 2014. Stěžovatel na tuto výzvu nijak nereagoval, dlužné splátky neuhradil a ani předměty leasingu poškozené nevrátil, naopak s nimi nakládal jako s vlastními. Současně odmítl poškozené vydat věci, které byly předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, jíž byly zajištěny pohledávky z leasingových smluv, a jejichž vydání se poškozená z důvodu neplnění podmínek z leasingových smluv po společnosti X domáhala. Uvedeným jednáním stěžovatel způsobil poškozené škodu v celkové výši 742 126 Kč.
4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel z důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), dovolání. To však Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl. Nejvyšší soud především odmítl námitku stěžovatele, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť nebyl naplněn znak "přisvojení" cizí věci a nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Z provedeného dokazování totiž jasně plyne, že stěžovatel si ponechal v držení předměty leasingu, ačkoli je byl povinen poškozené vydat. Neobstojí ani tvrzení, že předměty leasingu byly naistalovány na střechách domů a stěžovatel neměl dostatek prostředků k tomu, aby je odinstaloval a poškozené vydal. Podle Nejvyššího soudu je v tomto směru rozhodující, že stěžovatel nejen, že tyto předměty poškozené nevydal, nýbrž jí ani neposkytl potřebnou součinnost k tomu, aby si mohla předměty leasingu fakticky převzít. Dokonce též činil aktivní kroky k tomu, aby si poškozená předměty leasingu převzít nemohla. Totožně pak postupoval v případě věcí, které měly být poškozené vydány na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Stěžovatel nehodlal respektovat uzavřené smlouvy a hodlal si věci, které byly jejich předmětem, ponechat v trvalé dispozici. Navíc tyto dále využívala společnost stěžovatele, tj. společnost X, které z jejich užívání plynul finanční prospěch.
5. S ohledem na uvedené tedy Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Z provedeného dokazování totiž plyne, že stěžovatel si byl přinejmenším vědom, že předměty leasingu používá v situaci, kdy je byl povinen vydat poškozené a nadále z nich čerpal prospěch. Současně byl srozuměn s tím, že tím poškozené způsobí škodu. Jednal tedy přinejmenším v úmyslu nepřímém. Nejvyšší soud dále ani neakceptoval námitku, že stěžovatel byl zbaven svobody pro svou neschopnost dostát smluvnímu závazku tím, že obecné soudy dopustily porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel nebyl odsouzen proto, že by neměl dostatek finančních prostředků k hrazení splátek leasingu a k demontáži předmětu leasingu, ale proto, že neumožnil poškozené po vypovězení leasingových smluv s předmětem leasingu nakládat. Dále Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že s předměty leasingu nedisponoval on, nýbrž společnost X, takže z jejich provozu neměl žádný prospěch. Stěžovatel byl z pozice jediného jednatele společnosti X jedinou osobou oprávněnou jednat jejím jménem. Jestliže tedy poškozená svěřila předměty leasingu této společnosti, jejímž jménem jednal stěžovatel, pak v souladu s §114 odst. 1 a 2 trestního zákoníku byly též splněny podmínky, aby mohl být vůči stěžovateli aplikován §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Navíc pro naplnění skutkové podstaty zločinu zpronevěry není rozhodné, kdo měl prospěch ze zpronevěřené věci.
6. Konečně Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněnou ani námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe. Z pouhé skutečnosti, že poškozená uplatnila svou pohledávku v rámci insolvenčního řízení, nelze dospět k závěru, že v dané věci bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Naopak, Nejvyšší soud s ohledem na okolnosti rozhodovaného případu dospěl k závěru, že posuzovaný skutek je nepochybně natolik společensky škodlivý, aby byl považován za trestný čin.
7. Proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů nyní stěžovatel brojí ústavní stížností, v níž především namítá, že byl v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny zbaven (byť podmíněně) svobody jen pro svou neschopnost dostát smluvnímu závazku. Byl totiž odsouzen za to, že pro nedostatek finančních prostředků nesplnil leasingové splátky a po vypovězení leasingových smluv poškozenou ani nezajistil demontáž a předání předmětů leasingu poškozené. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy též porušily jeho právo zaručené čl. 39 Listiny, neboť skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem. V tomto směru především tvrdí, že z provedeného dokazování nelze dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky zločinu zpronevěry, neboť nebylo prokázáno, že by poškozené úmyslně bránil v převzetí předmětů leasingu. Stěžovatel zároveň namítá, že obecné soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, neboť v tomto případě poškozená uplatnila své pohledávky v insolvenčním řízení a nebylo tudíž třeba vůči stěžovateli použít prostředků trestního práva.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud zpravidla považuje stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
10. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jež mu však institucionálně nepřísluší. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
11. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů. S jeho argumenty se přitom již obecné soudy dostatečně vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu v takové situaci nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Porušení základních práv, které stěžovatel namítá, přitom Ústavní soud neshledal. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu