ECLI:CZ:US:2019:2.US.3523.18.1
sp. zn. II. ÚS 3523/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Güklhornové, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 30 Cdo 4999/2017-206, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2017 č. j. 19 Co 67/2017-185 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 1. 2016 č. j. 10 C 164/2016-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu osobnosti dle čl. 10 Listiny.
2. Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") rozhodl napadeným rozsudkem o žalobě stěžovatelky na ochranu osobnosti. Domáhala se po žalované Alžbětě Zvoníčkové (dále jen "žalovaná"), aby se zdržela tvrzení, že stěžovatelka porušovala své povinnosti při výkonu zaměstnaneckého poměru jako vychovatelka v družině při základní škole v X. Dále se domáhala uložení povinnosti zveřejnění písemné omluvy a zaplacení části ušlé mzdy a úhrady nemajetkové újmy v souvislosti se zasláním petice k rukám ředitelky základní školy X. Petice stěžovatelku označovala za osobu vytvářející ve školní družině prostředí, kde panuje napětí, stres a nedůvěra, která omezuje rozvoj osobnosti dětí. Z toho důvodu signatáři petice požadovali ukončení pracovního poměru se stěžovatelkou na pozici vychovatelky v družině. Okresní soud žalobu zamítl. Uvedl, že se petice nedotýkala osobnosti žalobkyně takovým způsobem, že by bylo nutné zajistit jí ochranu, protože každý musí být připraven nést zvýšenou kritiku v souvislosti s výkonem svého povolání. Tím spíše, pokud jde o povolání, které je společností vnímáno zvláště pozorně. Dle okresního soudu povolání pedagoga takovým povoláním je. Dále uvedl, že petice obsahuje výroky hodnotící, nikoliv skutkové, a z toho důvodu není žalovaná povinna prokazovat jejich pravdivost, byť dle názoru soudu nepramení ze zcela nepravdivých údajů. Dospěl tedy k závěru, že do osobnosti žalobkyně nebylo zasaženo.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem část rozsudku okresního soudu potvrdil (výrok I.), ve zbytku změnil tak, že je stěžovatelka povinna nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem (výrok II.) a uložil jí povinnost nahradit náklady řízení před soudem odvolacím (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že je k tomu, aby bylo možno vyslovit porušení práva na ochranu osobnosti a nutnost nápravy takového stavu, musí zásah do osobnostních práv přesáhnout přípustnou intenzitu takovou měrou, že je demokratický stát nemůže tolerovat. Své rozhodnutí opřel o judikaturu Nejvyššího soudu. Krajský soud odkázal na závěry okresního soudu, s nimiž se zcela ztotožnil. Uvedl, že v posuzované věci se o difamační, tedy pomlouvačnou či nactiutrhační informaci nejedná.
4. Stěžovatelka následně podala dovolání. Nejvyšší soud ve výše specifikovaném usnesení uvedl, že závěry okresního a krajského soudu, že činnost stěžovatelky, která působila jako pedagog (konkrétně vychovatelka ve školní družině), tj. ve veřejném životě, může být předmětem veřejné kritiky. Dále pak že tato kritika nenaplnila znaky neoprávněného zásahu do osobnostních práv. Tento závěr shledal souladným s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2563/2009). Z těchto důvodů nepřisvědčil námitce, že krajský soud vyložil judikaturu nesprávně a její dovolání odmítl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy při svém rozhodování pominuly základní zásady civilního řízení, zejména princip rovnosti, spravedlnosti a právo na spravedlivý proces. Dále neposkytly ochranu jejímu právu na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a právu, aby bylo chráněno její jméno tak, jak je to zaručeno dle čl. 10 Listiny. Soudy se totiž nezabývaly tím, že zásah učiněný do práv stěžovatelky přesáhl určitou přípustnou intenzitu, kterou již v demokratické společnosti není možné tolerovat, dále se nezabývaly tím, že se zásah do práv stěžovatelky projevil také v jejím psychickém stresu, ve vnímání stěžovatelky jako nevěrohodné, což jí zcela snižuje uplatnění v profesi, kterou vykonávala a fakt, že celá situace byla značně vyhrocena tím, že se odehrávala v rámci malého města. Dále pak tvrdí, že není jisté, zda se osoby, které podepsaly petici, mohou relevantně vyjadřovat k její osobě a svým podpisem stvrdit údaje v ní uvedené.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatelka neuspěla se svojí žalobou o ochranu osobnosti. Její námitky však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Ústavní soud bere v potaz, že předmětná petice mohla stěžovatelku zasáhnout. Nicméně dle jeho názoru napadená rozhodnutí civilních soudů, hodnotící právě petici a její zásahy do sféry práv stěžovatelky, obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, reagující na námitky stěžovatelky, které znovu uplatňuje i v řízení před zdejším soudem.
9. Ústavní soud neshledal za důvodné ani námitky stěžovatelky na poli práva na spravedlivý proces ani ochrany osobnosti. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedené základní právo totiž zajišťuje "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Obecné soudy navíc podle Ústavního soudu přihlédly ke všem relevantním okolnostem případu. Ústavní soud nezjistil žádnou vadu ústavněprávní intenzity, která by vyžadovala jeho kasační zásah.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu